Vzácné onemocnění postihuje svaly, klouby a nervový systém, což vede k omezování hybnosti. Její hlavní disciplínou je motýlek. "Plavu ho bez rukou, takže jen vlním," říká osmnáctiletá studentka gymnázia.
Proč jste zrovna ve Strakonicích?
To už je taková tradice. Na soustředění, které pořádá organizace Kontakt bez bariér, v jejíž plavecké akademii plavu, se sem jezdí už přes 20 let. Sama jsem tu asi podesáté.
Jak vypadá váš běžný plavecký trénink?
První je rozplavání. Většinou se rozplavávám na 200 metrech. Následují technická cvičení, kdy nacvičujeme části záběrů. Pak plaveme vytrvalostní úseky, nebo sprinty, případně je střídáme. A nakonec je vyplavání a technická cvičení.
Kterou tréninkovou fázi byste nejradši vynechala?
Moc nemusím právě technická cvičení. Ty bych vynechala. Ale zatím mi to neprošlo.
U čeho byste vydržela naopak déle?
Plavání mě baví jako celek. Spíš než vytrvalec jsem ale sprinter, takže kdybych si musela vybrat, pak sprinty.
Jak jsou tréninky časově náročné?
Během školního roku trénuju dvakrát týdně jednu hodinu. Tady na soustředění jsou intenzivnější dávky - plaveme dvakrát denně hodinu a půl. Což je ještě náročnější. Na programu máme také rehabilitace a relaxace.
Kdo vás k plavání přivedl?
Odmalička jsem jezdila na rehabilitace do Prahy. Na praxi tam chodili studenti a někteří z nich dělali dobrovolníky právě v plavecké akademii Kontaktu bez bariér. Obrátili se na paní doktorku, která se mnou cvičila, s tím, že by k nim mohla přivést některé děti. Tak to nabídla i mně.
Jak dlouho se tomu už věnujete závodně?
Plavu asi 13 let a první závody jsem měla asi tak rok po tom, co jsem s plaváním začala.
A vaše největší úspěchy?
Stala jsem se mistryní republiky ve znaku na 50 metrech, i když to není moje hlavní disciplína. Ale za svůj největší úspěch považuju umístění v Českém poháru, kde jsem byla v kategorii juniorů dvakrát druhá a minulý rok třetí.
Jedny závody pro vás byly také důležité - kvalifikovala jste se na nich právě na mistrovství světa.
Ano, to bylo na závodech v Berlíně. Zároveň to byly mé první větší závody mimo republiku.
A kdy jste se dozvěděla, že pojedete do Kanady?
Hned jsem věděla, že jsem splnila kvalifikační limit. Jenže dva týdny po závodech jsme netušili, jestli naše výprava bude moci vyjet. Dotace od státu byla malá, takže si většinu cesty musíme platit sami.
