„Vy jste Slovák,“ říká mu jedna z cyklistických fanynek.
„Ne, já jsem Čechoslovák,“ odvětí Svorada.
V červenci 2001 zaútočil 300 metrů před cílem etapy, která je považována za svatý grál sprinterů. A ono to vyšlo! Triumfoval na Champs-Elysées, v závěrečném dějství Tour.
Až do roku 2015 zůstával i jediným českým jezdcem, jenž na Tour vyhrál etapu. Až pak jej v Le Havru napodobil Zdeněk Štybar.
Povězte, kdy jste váš vítězný dojezd na Champs-Elysées viděl naposledy?
V lednu mi ho pustili na besedě ve Ždírci nad Doubravou. A potom i začátkem května při besedě a vyjížďce v Pardubicích. Vídám ho relativně často.
Stále vás při pohledu na ten spurt napadá: Pane jo, já vyhrál v Paříži, co by za to tolik slavných sprinterů dalo?
Takhle to neberu. Samozřejmě šlo o krásný zážitek. Přesto to pro mě není až tak speciální vítězství.
Není?
Existuje řada vítězství, kterých si považuji víc. Třeba celkového prvenství na etapovém závodě Midi Libre v Pyrenejích. Tehdy za mnou skončili druhý Pavel Tonkov, vítěz Gira, a třetí Roberto Conti, který vyhrál při Tour etapu na Alpe d’Huez. Takové pódium je pro sprintera mého ražení mimořádné.
To jistě. A co vaše spurty? Kterého si tedy vážíte nejvíc?
Asi toho z Vuelty 1996, kde jsem porazil Jalaberta a Fondriesta, i když poslední tři kilometry byly táhlým stoupáním do kopce. Ale neobvyklou věcí pro mě bylo také mé třetí vítězství na Giru 1994, kdy jsem z odjeté skupiny nastoupil tři kiláky před cílem a přijel do cíle sám.
O sprinterech se traduje, že často bývají exhibicionisty, jakýmisi „crazy boys“ pelotonu. Jenže vy jste už za kariéry působil spíše jako tichý, skromný introvert.
Pravda je, že coby sprinter se často musíte o pozici poprat. Ale já neměl v oblibě agresivní souboje loket na loket, těm jsem se snažil vyhýbat. Chtěl jsem ostatní porážet kondicí a formou, ale klidně jsem si to někde na větru raději objel, než abych riskoval pád. Bez ohledu na to, že mě to stálo energii navíc.
Kdybyste riskoval víc, mohl jste toho víc vyhrát?
To si myslí i Beppe Saronni, můj dlouholetý manažer. Nedávno říkal, že mým jediným problémem bylo, že jsem byl na sprintera v uvozovkách příliš hodný. Spousta závodů mi tak určitě unikla, protože jsem do toho nešel ještě agresivněji.
Později vás v kariéře ovlivnila rovněž tragická smrt španělského sprintera Manuela Sanromy. Něco takového musí s psychikou zacloumat.
Do toho pádu na závodě Kolem Katalánska 1999, při kterém Sanroma zemřel, jsem se připletl i já. Začal jsem se potom ptát sám sebe: Léta ti přibývají, stojí ti to riskování ještě za to?
A odpověděl jste si, že nestojí.
Tehdy jsem se rozhodl s kolem skončit. Až po čase se mi to v hlavě rozleželo. Každopádně po takových zážitcích si najednou mnohem častěji říkáte „co kdyby“ a začínáte být ještě opatrnější než zamlada. Což je problém. Nastupující generace do toho jde na 100 procent a vás naopak tohle uvažování brzdí.
Chybí vám po kariéře ten spurtérský adrenalin?
Ne, vůbec. Celkově jsem se v životě hodně zklidnil. Nejen na kole. Dřív mě bavilo vyhrávat v jakémkoliv sportu, teď už to beru víc rekreačně a dokážu si sportování užít. Ale je fakt, že mi po kariéře dost dlouho trvalo, než jsem si všechno dokázal v hlavě srovnat a říci si: Nemusíš pořád závodit, o nic nejde.
Takže jste zpočátku ten adrenalin skutečně postrádal?
Spíš jsem se snažil přepnout na jiný režim a nešlo mi to. Začal jsem tehdy hrát golf.
Ten je hodně vzdálený razantním spurtům.
Jistě. Ale pro mě byl výzvou, bral jsem ho skoro tak vážně jako to kolo a tlačil se do toho, že si musím neustále zlepšovat handicap. Až později jsem sám sobě dovedl přiznat, že se golfu nevěnuji tak precizně jako předtím cyklistice a že v něm mám určitou hranici. Konečně jsem se oprostil od pocitu, že i v golfu musím za každou cenu udělat nějaký výsledek.
Teď nahrazujete stres ze závodů stresem v práci?
Nacházím si jiné výzvy. Mám těch aktivit víc než dost, od konce kariéry pracuji pro italskou firmu Lampre na postu jejího obchodního zástupce v Česku a starám se i o své cykloobchody. Pořád je co vymýšlet. Člověk nemůže nic nedělat.
Kolik toho najezdíte na kole?
Málo. Nehoním kilometry. Jsou týdny, kdy nevyjedu vůbec, zato jindy se mi to povede třeba i čtyřikrát do týdne. Ideálně večer po práci na hodinku nebo na dvě, střídavě na silničce a na biku. Nebo o víkendu na chalupě na Vysočině. Snažím se jít si i zaběhat, zacvičit, na golf. Ne proto, abych si dramaticky zvyšoval kondici. Je to hlavně o údržbě.
Bikování po Vysočině! https://t.co/rU7lzy9mfO
Abyste měl ze svého těla stále dobrý pocit?
Sem tam pořádám zážitkové vyjížďky pro naše klienty nebo pro různé firmy, i na Giru jsme byli. Při takových akcích nikdo nechce vidět Svoradu, který nevyjede do kopce a neudrží se s ostatními.
Jak se od vaší éry změnily spurty na velkých závodech?
Nijak zásadně. Jen pozoruji, že čím dál víc týmů má do nich taktiku propracovanější a disponuje speciálním týmem pro své spurtery. V mé době to byl Mario Cipollini, tehdejší sprinterská jednička, který měl celý tým i s rozjížděcím vlakem sám pro sebe. Ostatní sprinteři byli v tomto směru o stupeň níž. Zato dnes? Kittel, Greipel, Gaviria, Cavendish i další mají svůj sprinterský tým na velmi vysoké úrovni, a boj opozice je proto mnohem složitější.
Vy jste býval naopak ve stáji Lampre zvyklý, že jste se často musel ve spurtu postarat sám o sebe, že?
Ano. Náš tým byl každoročně zaměřen na boj o pódium v celkovém pořadí. Já v něm platil za jakéhosi žolíka s volnou rukou, který se měl v etapách pokoušet uspět víceméně sám nebo jen s jedním či dvěma pomocníky. Ti mi v posledních třech kilometrech pomohli dostat se na lepší pozici v balíku a pak už jsem se snažil využívat práce jiných týmů. Bylo to sice složitější, ale bavilo mě organizovat si spurt sám. Mnohokrát to tak bylo pro mě i lepší.
Proč myslíte?
On ten týmový vlak, pokud není dotažený do detailu, vám může ve spurtu také dost uškodit. Najednou máte před sebou pět lidí z týmu, ale když neodvedou stoprocentně svoji práci, tak vás dokážou v balíku i zavřít. Raději jsem naskočil za kola svých soupeřů Cipolliniho nebo Abdužaparova, o nichž jsem věděl, že do těch spurtů určitě půjdou.
Klasický sprinterský vláček, kdysi dotažený do dokonalosti Cipollinim, nyní umí výborně praktikovat tým Quick-Step. Těžil z něj rovněž Fernando Gaviria v první etapě letošní Tour.
Právě o Gaviriovi v budoucnu určitě hodně uslyšíme. Za mých časů žádní rychlí kolumbijští sprinteři nebyli, jenže dnes už může být rychlý závodník odkudkoliv. Cyklistika se stále víc globalizuje.
Loni na Tour suverénně vládl spurtům Marcel Kittel. Co s ním podle vás provedl následný přestup z Quick-Stepu do Kaťuše?
Přece jen to tam zatím nemá tak osahané jako předtím v Quick-Stepu. Pokud si s sebou nevezmete i svého dvorního rozjížděče spurtů a dva nebo tři domestiky (což nebyl Kittelův případ), musíte se najednou učit spolupracovat s jinými lidmi a zvykat si na ně. Zabere nějakou dobu, než každý přesně ví, co má dělat, a sehrajete se.
Mark Cavendish svého dvorního rozjížděče Marka Renshawa u sebe v týmu Dimension Data má, přesto byla letošní sezona britské superstar zatím především o pádech a zraněních. Bude i on s přibývajícími léty opatrnější?
Je to možné. Právě on byl přitom jedním ze sprinterů, kteří měli posunutý práh nebezpečí hodně vysoko a nebáli se jít do kontaktu s dalšími jezdci. Ve vícero případech to šlo u Cavendishe až za hranu a jeho spurty se stávaly nesportovními a nekorektními. I proto mě mrzela jeho loňská kolize s Peťo Saganem, který byl podle mě nespravedlivě poslán z Tour domů.
Zda bude letos na Tour nejčastějším vítězem hromadných spurtů Gaviria, Kittel, Sagan, či někdo jiný, teprve uvidíme. Zato odpověď na otázku, kdo by měl ovládnout soutěž o zelený dres, je mnohem snazší, nemyslíte?
Jasně, Peter Sagan je tak komplexním jezdcem, že může zaspurtovat i do kopce nebo sbírat v kopcovité etapě body na prémiích. Proti klasickým sprinterům má díky tomu velký náskok. Pokud se mu vyhnou zranění a nemoci, má bodovačku podle mě na dlouho předplacenou.
