Málokterá dvojice je spjata právě jako legendární bratři Pospíšilové. Za dob komunistického režimu dvacetkrát vyhráli mistrovství světa v kolové, což nikdy nikdo nezopakoval, a možná že už ani nezopakuje.
Praví mistři dokážou obhájit
Všechno to začalo, když sestra Zdenka upozornila své bratry, že v královopolské sokolovně v Brně jezdí nějací hoši na kolech a u toho ještě trefují míč do brány.
A tak tam zašli. „Zalíbilo se nám to, navíc jsme kromě kolové poznali kouče Hartha,“ vyprávěl v jednom z rozhovorů Jindřich.
Trenér byl jako jejich otec. O toho vlastního přišli jako malí v květnu 1945.
Nicméně tlak z Prahy zněl tenkrát jasně: Trenér je původem Vídeňák, proto si najděte někoho politicky vhodnějšího. „Nikdy jsme ho ale neopustili,“ líčí Jan.
Poprvé dali bratři Pospíšilové světu vědět, že v Československu roste geniální dvojice, v roce 1964. Toho roku získali stříbrnou medaili na šampionátu v Kodani. „A o rok později v Praze už jsme všechny porazili,“ vzpomíná mladší z Pospíšilů.
Záhy ale přidá: „Trenér nám řekl: Chlapci, nespěte na vavřínech. Pro mě budete opravdovými mistry světa teprve tehdy, až titul obhájíte.“
Jako kdyby pak v dalších letech chtěli dát najevo: Rozkaz, trenére!
Vládli doma i ve světě. Schválně, kdo se může pochlubit, že vyhrál dvacetkrát světový šampionát a pětadvacetkrát domácí titul?
Patrně nikdo.
O kouzlu úspěchu Jan vykládá: „Jestliže chcete vyhrávat, musíte trénovat dvakrát tolik co ostatní. Měli jsme nad soupeři fyzicky i herně navrch, věřili jsme si.“
K čemuž Jindřich dodá také svoji myšlenku: „Vypěstovali jsme si jakýsi šestý smysl. Přihrávali jsme si s bratrem naslepo do míst, kde jsme jen očekávali, že partner bude. A vycházelo to.“
Fenomenálním způsobem se tak zapsali do sportovní historie.
S kariérou se slavná dvojice z Brna rozloučila rekordním titulem v roce 1988, když vyhrála nad Německem doslova silou vůle.
Teď vládnou kolové Rakušané
Když se pak po revoluci Jan Pospíšil nabídl, že by se chtěl starat o mládež kolové, rovnou jej odmítli: „Nemáme zájem, nejsou na to peníze.“
Pospíšil při rozhovoru v Pelhřimově vzpomínal: „Moc mě to mrzelo, poplakal jsem si, ale rozhodl jsem se, že zašlu dopisy do ciziny.“
Nabídl se Německu, Francii, Švédsku, Dánsku a dalším. Ozvali se všichni, že mají zájem. „Já jsem nakonec kývl na Švýcarsko, a to bylo skvělé rozhodnutí,“ přiznává dnes.
V bohaté zemi strávil patnáct let, vychoval mistry Švýcarska a pětkrát i mistry světa. „Měli to tam skvěle udělané,“ popisuje. „Ve školách si děti mohly vybrat z několika sportů. A kdo si co vybral, tak tam potom musel semestr, což bylo přibližně tři čtvrtě roku, chodit, protože to bylo v rámci školní docházky.“
Prvně měl Pospíšil v oddíle šest mladých hráčů, poté dvanáct, osmnáct a najednou pětadvacet. Dodnes mnozí z nich hrají. „Tenhle způsob u nás na školách bohužel ale neexistuje,“ mrzí Jana Pospíšila.
On sám už se v české kolové nijak neangažuje: „Už nedělám nic. Jsem v důchodu a starám se o to, abych se měl dobře. A hlavně hraji tenis.“
Mimochodem, je to vidět, i přes věk 71 let je stále ve skvělé kondici.
„A můj bratr? Ten se ještě stará o kola, protože je prezident sálové cyklistiky,“ připojuje také informaci o Jindřichovi.
Současná situace s kolovou v České republice Jana mrzí: „Je to tady strašná bída. Mladí chlapci nechtějí moc trénovat, protože to strašně bolí a oni nevydrží dlouho. Učí se tam stát, všechny ty finty. To strašně trvá. Nemají vůbec trpělivost.“
Tak jako v minulosti vládli Čechoslováci, teď vyčnívají Rakušané. „Jsou fakt nejlepší, takoví kluci nezkažení životem. Myslím, že budou hrát ještě dlouho.“
A byť na současnou generaci kouká Jan Pospíšil s despektem, pořád věří: „Snad u nás zase přijde generace, která bude mít zájem.“
