Ozvali se Američané a Matura jejich nabídce neodolal. „Bylo to trošku těžké rozhodování. Chtěl jsem být u našich, ale nabídka ze zahraničí se neodmítá. Kde jinde se člověk může naučit nové věci?“ říká 38letý Jan Matura.
Jak jste se k týmu USA dostal?
V průběhu předminulé sezony jsem se rozhodl, že to bude po jednadvaceti letech vrcholové kariéry moje poslední zima. Sondoval jsem, jaké jsou možnosti, a oslovil jsem pár lidí. Když už jsem se pak rozhodl, že půjdu k našim skokanům, během čtrnácti dnů zavolali Američané, že by byli rádi, abych šel k nim. Myslím, že na české straně to všichni nakonec pochopili.
Váhal jste?
Ani ne. Jako šéf sdruženářů v Americe působí Bill Demong, bývalý skvělý závodník a olympijský vítěz v severské kombinaci z Vancouveru, se kterým jsem dlouhá léta závodil. Známe se velmi dobře, je to skvělý člověk. Věděl jsem, do čeho jdu, a jsem rád, že jsem se takhle před rokem rozhodl. A občas dokonce můžu mluvit i česky, spolu se mnou totiž u sdruženářů USA působí i Slovák Martin Bayer, takže jsme tam takový česko-slovenský výběr.
Jakou máte u americké reprezentace roli?
To je trošku úsměvné. Nastupoval jsem tam jako člověk, který by se měl starat spíš o materiál, kombinézy a tak dále. Během roku ale odešel trenér přes skok a oslovili mě, jestli bych to nechtěl dělat. Takže jsem rychle postoupil na pozici trenéra, ale o ty kombinézy se starám dál.
Překvapilo vás něco po příchodu do zámoří?
Trochu mě zarazilo, že sdruženáři mají trénink postavený vyloženě na bězích. Kolem nich se všechno točilo. Skokanské základy tak dobré neměli. Je tam pro mě hodně práce.
Jak na tom americká reprezentace aktuálně je?
Američané mají samozřejmě výhodu v široké základně, ale na samotný vrchol se vyškrábe jen pár sdruženářů. To je podobné jako u nás. Nejlepší závodník Bryan Fletcher navíc vloni skončil, další si chce dát rok pauzu a třetí se zranil, takže počítáme ztráty. Spoléháme na Fletcherova bratra Taylora a Bena Loomise, který byl letos na stupních vítězů na juniorském mistrovství světa. To jsou dva lídři, plus máme ještě čtyři mladé kluky.
Jaké máte ambice na příští sezonu?
Chtěli bychom mít aspoň jednoho závodníka v top patnácti. U těch mladých budeme rádi, když dokáží občas skončit na bodovaných místech.
Na olympiádě v korejském Pchjongčchangu 2018 už Jan Matura (první zleva) vystupoval coby jeden z trenérů u americké reprezentace v severské kombinaci.
Jste silnější než Češi?
Jak jsem říkal, kluci trošku bojují se skokem. Česká jednička Tomáš Portyk je v tomhle ohledu daleko stabilnější, navíc jsou tady medailisté z juniorského šampionátu Pažout a Vytrval. Ale pokud se Američané chytnou na můstku, jsou možné i velké věci.
S Američany jste byl na letošní olympiádě v Koreji. Jaké to bylo poprvé vystupovat pod jinou než českou vlajkou?
Já jsem to nijak zvlášť nevnímal. S českými závodníky i trenéry vycházím dobře, není tam žádná zášť. Pro mě bylo spíš nezvyklé, že jsem stál na tribuně a poprvé na olympiádě nezávodil...
Táhne vás to zpátky na skokanský můstek?
První rok to tak kupodivu ani nebylo. Ale když jsem letos stál na tribuně, občas jsem si říkal, že bych si v létě mohl skočit. Jenže člověk musí být realista. Už se mi nechce cpát se do kombinézy, nedejbože kvůli tomu hubnout. Skok není legrace, není to jako jít si kopnout do míče, hrozilo by zranění. Radši vyrazím na kolo nebo na inline brusle.
Jak se s americkým nadhledem díváte na situaci svých sportů, tedy skoku a severské kombinace, v Česku?
Je to těžké. Sehnat v Čechách sponzora na skok nebo kombinaci není jednoduchá věc. Další věc jsou chátrající areály. Když nemáte kde trénovat, je to velký problém. Pokud se do toho nevloží stát, nevím, jak to bude vypadat za pár let. Můstky v Liberci jsou v republice jediné velké, kde se skáče, Harrachov je zavřený.
Navíc se v Liberci zrušily plánované závody Světového poháru i letní Grand Prix...
To je taky škoda. Trochu to chápu, ale aspoň ten letní závod se uspořádat mohl. Aspoň by se v Čechách něco dělo. Takhle si mezinárodní federace FIS udělá nějaký obrázek a minimálně další dva roky tady žádné velké závody nebudou. Nevypadá to úplně růžově.
V USA asi s místem pro trénink potíže nemáte.
Areálů tam taky není hodně, ale funguje alespoň středisko Park City, které chce kandidovat na olympiádu, a to by znamenalo renovaci tamních sportovišť. Navíc se mají začít stavět můstky u Chicaga a také jsou snahy obnovit Cooper Peak, což je jediný mamutí můstek v Americe.
Jak často kočujete mezi Libercem, kde bydlíte, a Spojenými státy?
Během zimy je to klasika, kterou jsem zažíval jako závodník - pondělí až středa doma, čtvrtek až neděle na závodech. Vloni v létě jsme byli hodně v Evropě, protože byl olympijský rok a chtěli jsme mít kluky víc pod dohledem. Letos přes léto jsme víc v Americe. U týmu se po intervalech střídám s dalšími trenéry. Ale shodou okolností teď máme evropský trip - američtí junioři už trénují v Lomnici nad Popelkou a seniorská reprezentace bude týden skákat v Liberci. Pak se přesuneme na závody letní Grand Prix do Německa.
Kromě práce u Američanů také dohlížíte na skokanské krůčky sedmiletého syna Matěje. Jak mu to jde?
Ve své kategorii je jeden z nejlepších v republice, na můstku v Desné si skočil rekord 31 metrů. Upřímně řečeno, tak trochu jsem doufal, že si vybere jiný sport, protože budoucnost skoku v Čechách je pochmurná. Hrál fotbal za Slovan Liberec, tam ale vydržel rok a říkal, že už ho to nebaví. Do skoků je nadšený, uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.
