U skoků však Jan Matura zůstane i nadále. Teď stojí při trénincích reprezentace pod můstkem coby nový asistent trenéra Richarda Schallerta a muž, který má na starosti materiální vybavení svých bývalých parťáků.
Když se díváte, jak vaši kamarádi trénují na další sezonu, nemáte chuť vzít své rozhodnutí zpátky?
Prozatím ne. Že bych se třikrát vrátil jako Fin Ahonen, to asi nehrozí. Kolena a záda už přece jen nefungují jako zamlada a především pravidla už mi nejdou naproti jako před čtyřmi lety, kdy jsem měl největší úspěchy. Teď jsou skokani čím dál hubenější a já jsem naopak svalnatější typ.
Bylo pro vás hodně velké dilema, jestli skončit, nebo ne?
Ani ne. Poslední sezona pro mě byla hrozně neúspěšná, nedokázal jsem získat ani jeden bod ve Světovém poháru. Byl jsem smířený s tím, že ten čas přišel.
Má to i nějaká pozitiva?
Třeba že už se nemusím omezovat v jídle. Teď jsem si dva měsíce užíval a mohl jsem si dát prakticky cokoliv. Na to jsem se těšil. Zatím jsem naštěstí moc nepřibral.
Opravdu už si neskočíte?
Vedení původně chtělo, jestli bych ještě neodjel letní sezonu, abychom získali potřebné body pro dalšího závodníka v Kontinentálním poháru. Nakonec se ukázalo, že to nebude nutné. Ale rozhodl jsem se, že pojedu ještě tři závody na domácích můstcích. První bude červnová Velká cena v Lomnici nad Popelkou. To bude rozlučka v mém mateřském kubu. Pak chci ještě skákat na Kontinentálním poháru ve Frenštátu a nakonec na mistrovství republiky na velkém můstku v Liberci.
Jan MaturaNarodil se 29. ledna 1980 v Českém Krumlově. Se závodním lyžováním začal v Lomnici nad Popelkou, původně se věnoval severské kombinaci. Do velkých závodů vlétl už v 17 letech, kdy na mistrovství světa v Trondheimu skončil coby sdruženář na čtvrtém místě v soutěži družstev. Tamtéž už však stihl také závod skokanů. A jelikož měl vždycky silnější skokanskou část než běžeckou, v 21 letech definitivně přestoupil mezi skokany-specialisty. Svých největších úspěchů dosáhl paradoxně až po třicítce, kdy se mu podařilo vyhrát dva závody Světového poháru v japonském Sapporu a v celkovém pořadí Světového poháru obsadil desáté místo. V roce 2013 se také stal nejlepším českým lyžařem - získal ocenění Král bílé stopy. Po minulé sezoně ukončil kariéru. |
Na co jste ze své kariéry nejvíc pyšný?
Jsem hrozně rád, že se mi povedla sezona 2013, kdy mi sedla pravidla i materiál a skončil jsem celkově desátý ve Světovém poháru, pátý na mistrovství světa a dvakrát jsem vyhrál svěťák v japonském Sapporu, což pro mě byl splněný sen. Hned týden na to jsem pak závodil před domácím publikem v Harrachově, kde jsem byl druhý a třetí.
Přitom pár let předtím jste přišel o placené místo v Dukle Liberec a chvíli jste byl dokonce amatér...
Tam jsem byl hodně na vážkách, jestli už tenkrát kariéru neukončit. Spousta lidí mi říkala, že bych se na to měl vykašlat. Já byl ale vnitřně přesvědčený, že ještě můžu něco dokázat. A teď jsem rád, že jsem to nevzdal. Úspěšná sezona 2013 pro mě byla obrovskou satisfakcí, že jsem měl pravdu já a ne ti, kteří tvrdili, že na to nemám.
Co se vám naopak v kariéře nepovedlo?
Olympiády. Od té poslední v Soči jsem měl určitě větší očekávání. A pak mě mrzí, jak se pořád mění pravidla skoků. Že ještě chvíli nevydržela při starém, pak by moje úspěšnost možná byla o něco delší.
Mají pravidla takovou moc, že udělají z úspěšného skokana neúspěšného a naopak?
Spousta lidí se mě ptá, jak je možné, že jeden rok to někomu jde a pak už ne. Mezi skokany jsou top sportovci, kteří se drží nahoře stabilně, ale většina má problémy. Někdo vyletí z nuly na sto a další rok se o něm neví. Třeba vítěz Turné čtyř můstků Diethart se už tři roky trápí.
Zkuste laikům popsat, jaké změny se ve světě skoků odehrávají aktuálně.
Dnešní trend ve světě je takový, že si skokani zkracují lyže a jsou stále hubenější a hubenější, což jim pomáhá ve druhé fázi letu, kdy je to líp odnáší. Já jsem typ těžšího závodníka, takže jsem tím pádem ztrácel. Každý rok jsou navíc změny v kombinézách. Ten rok, kdy mi to šlo nejvíc, byly kombinézy šité úplně na tělo, čímž se eliminoval váhový rozdíl mezi skokany. Teď jsou kombinézy větší, závodníci mají víc prostoru kolem těla a rozkrok se stahuje dolů, aby vznikla větší plocha. Jsou to spíš takové wingsuity.
Usnadnilo vám rozhodování o ukončení kariéry i to, že se v reprezentaci objevili talentovaní mladíci Polášek, Vančura nebo Štursa, kteří vás mazáky můžou nahradit?
Máte pravdu, že kluci v posledních dvou letech vystrkují růžky. Je to moc dobře, chvíli to totiž vypadalo, že žádné nástupce mít nebudeme. Skokanská základna v Česku je menší a menší, financování sportu není ideální a spousta dobrých skokanů musela skončit, aby si nějak vydělala na živobytí. Tím se za námi vytvořila díra a teď jsou kluci o deset patnáct let mladší.
U skoků zůstáváte. Co přesně teď budete dělat?
Jsem rád, že jsem hned po skončení kariéry dostal šanci pokračovat u české skokanské reprezentace. Oficiálně budu asistentem hlavního trenéra Schallerta. Navíc bych měl pomáhat reprezentantům s materiálem, což mě vždycky zajímalo. Máme omezený rozpočet, a tak se musíme koukat na ostatní a co nejrychleji je dohánět. Budu tak trochu špion, který bude sledovat, jaké jsou trendy a snažit se je přenášet k nám. My si nemůžeme dovolit takový výzkum jako třeba Poláci, Rakušané nebo Norové.
Kolik metrů rozdílu může udělat třeba to, že má někdo lepší boty?
Na velkých můstcích klidně i deset. Je to opravdu obrovský rozdíl. Materiál má velký vliv a pořád se dumá nad tím, co ve vzduchu funguje nejlíp. Třeba jak dosáhnout toho, aby lyže nebrzdily skok za hranou a podobně.
Mluvili jsme o vašich nástupcích v reprezentaci, ale vy máte jednoho i doma, že?
Ano, syn Matěj, kterému bude šest, jde v mých šlépějích. Zatím je do skoků hrozně zapálený. V Liberci malé můstky bohužel zchátraly, a tak ho vozím na tréninky do Lomnice nad Popelkou, kde je výborný areál a kde jsem sám vyrůstal. Mně se strašně líbí, jak to mladého baví, ale budoucnost skoků u nás je trošku nejasná. Ale jemu se líbí všechny sporty, hraje i fotbal za Slovan Liberec. Tak uvidíme, čemu se nakonec bude věnovat.
