„To k tomu patří. Dakar má být tvrdý. Chceme ho jet, tak jsme dostali, co jsme chtěli,“ reaguje bez mrknutí oka jezdec z Nosislavi, který v kategorii motocyklů obsadil konečné 34. místo.
K rozhovoru svolil po telefonu. Na osobní setkání ho „rozbité“ tělo z domova nepustilo.
Trváte na tom, že bez těchto strastí by Dakar nebyl Dakarem?
(úsměv) Přesně tak! Takhle to mají všichni, s nimiž jsem závodil. Kluci mají tiskovky a rozhovory, ale zároveň klidový režim. Každý z nás jsme měli brutální zápřah dlouho před Dakarem a nikdo nejsme robot. Tělo potřebuje odpočinek.
Víc z psychické, nebo fyzické únavy?
Všechno dohromady. Tu psychickou dospíte. Doléčit bolístky po velkém pádu, které zrovna přišly k sobě, trochu potrvá, není to ještě ani týden. Bohužel musíte počkat, než se tělo dá do cajku.
Jak vám je?
Trochu bolestivě. (se smíchem) Bolí mě rameno, měl jsem trochu strach o krční páteř, ale ta je v pohodě. Jsem dobitý, jak jsem se po pádu z duny do kaňonu kutálel z kopce.
Dostal jste na trati v peruánských dunách hodně zabrat?
Tam ne, duny mám rád. Duny si užívám. Ale byl tam extrémně nebezpečný písek fesh-fesh, jemuž říkáme mouka. Velice jemný. Při jízdě v něm zabírá celé tělo. Musíte být trochu ztuhlý, protože potřebujete držet motorku, ale nevíte, kam vám zahne. Představte si etapu z Ostravy do Karlových Varů, kde na cestu vysypete půl metru hladké mouky, do toho nahážete kameny, a v tom jděte závodit.
To by bylo dost nepohodlné i na chůzi v botách.
Vidíte. A ještě to jeďte na motorce.
Etienne Lavigne, ředitel Rallye Dakar, směruje Jana Brabce.
Jaký byl letošní Dakar vašima očima?
Těžší než loňský. Zároveň nezáživný. Etapy se opakovaly, byly pořád stejné. Stejná příroda, stejné kameny, stejný fesh-fesh, stejná řečiště. Loňský byl zábavný na přírodu, na změny, na prostředí, na zeleň. Letos byl jednotvárný.
Přispěla monotónnost trati k tomu, že jste se během 5. etapy ztratil, čímž jste si pohřbil šance na přední umístění?
Tehdy za to mohl pád do takového kaňonu, kam jsem spadl hned po pár kilometrech po startu. Nemohl jsem se z něho dostat, jezdil jsem pořád dokola, hledal jsem cestu. Když jsem přece jen po půl hodině vyjel, neseděly mi kilometry, najel jsem jich asi o 20 víc, než jsem měl. Nebyl jsem schopen se zorientovat, až na mě začala řvát navigace, jestli chci přeskočit na další traťový bod. Tam jsem věděl, že jsem jich pár minul a že Dakar může být v háji, že mě můžou vyloučit.
Nevyloučili vás, ale dostal jste penalizaci devět hodin.
Mohl jsem zůstat v boji o přední příčky, na kterých jsem byl, protože u nás ve firmě to počítali, že bez penalizace - i když na kdyby se nehraje - bych skončil celkově čtrnáctý. To by bylo super. Stáhl jsem to aspoň na 34. místo, je to lepší než loňské 39., ale samozřejmě to člověka mrzí. Celý rok maká, a během půl hodiny je to všechno jinak.
Úspěšný závěr Dakaru: Loprais pátý, Prokop šestý, Engel patnáctý |
Ztrátu jste částečně smazal jízdou na maximum, o které jste řekl, že byla ve stylu ruské rulety. Při ní jste taky v 9. etapě v plné rychlosti šel přes řídítka.
Překonáte pět dun a přijde vám, že ta šestá je stejná. A ona není. Najednou je za ní kaňon. Motorka se zastavila v měkkém písku, já jsem šel celou vahou přes řidítka, motorka se nakopla a hrnula se za mnou až dolů. Spadli jsme tam takhle dva. Nic se naštěstí nestalo, jenom jsem se bouchl do hlavy. Následujících sto kilometrů si ale nepamatuju.
Řada historek z Dakaru je jako ze sci-fi filmu, nepřijde vám?
(smích) Taky se divím, že jsem tuhle přežil, to musím říct.
Co bylo po pádu?
Když jsem přišel k sobě, seděl jsem na duně a myslel jsem si, že jsem na dovolené u moře. Než mi došlo, že je to nějak brzy a navíc mám na rukou rukavice a vedle sebe motorku. Písek kolem byl možná ještě jemnější než na pláži.
Jaké pláže máte rád?
Dubaj a Karibik.
Tak to ale nemuselo být tak děsivé probuzení, myslet si, že jste v Dubaji.
Nebojte se, celý Dakar takhle nevypadá. (úsměv) Jenom tohle místo zrovna ano. Prvotní dojem byl fajn, potom už to ale dobrý pocit nebyl. Nedokážu říct, jak dlouho trvalo, než jsem se probral, ale jak jsem se dostal zpátky na trať, doteď nevím.
Zní to jako otřes mozku.
Taky že asi ano. V cíli jsem dělal rozhovor, ale otázky si nepamatuji.
Prý jste letěl šest nebo sedm metrů, pak jste dopadl. Náhodou jsou z toho letecké snímky.
Viděl jsem je. Zarámovat si je nenechám, ale už se nad nimi usměju. Je možné, že nějaká taková vzdálenost to byla.
Copak jste v cíli neměli zdravotní prohlídku, po které by vám lékař nedoporučil pokračovat?
V tu chvíli, když jsem dojel do cíle, už mi bylo docela dobře. Ani jsem nepočítal s tím, že bych měl jít k doktorovi. Kdyby mě stáhl z trati, bylo by to naprd. Cítil jsem se už dobře.
Po návratu do Česka jste ale do nemocnice musel.
Nemusel jsem. Čistě sám pro sebe jsem chtěl do motolské nemocnice zajít kvůli krční páteři, abych měl jistotu, že je v pořádku. Současná únava nemá s hlavou nic společného, dospával jsem únavu po letu a časovém posunu.
Platí, že už teď plánujete příští ročník?
Určitě, proč ne? Nestalo se nic, co by mě mělo odradit. Během některých etap jsem Dakar proklínal, to je pravda, ale stejně jeho kouzlu podlehnete.
Jak se z kluka, jehož kolbištěm je halový supercross, stane chlap, který zdolá Dakar?
To se nedá vůbec srovnávat. Jezdit v Rondu na trati z prken dokola byla sranda proti Dakaru. Jde o to, že do toho člověk musí dát maximum, ostatně nestojí to málo peněz. Jedno s druhým jde dohromady.
Kde se ten přerod stal?
Asi prací, kterou jsem pro to musel udělat. Přeorientoval jsem se. Když se něco chcete naučit, musíte na tom pracovat. Myslím si, že jdu pořád kupředu. Motokros a supercross už nedělám vůbec.
Musel jste zesílit, nebo naopak zhubnout, aby vás motorka deset dní vezla?
Hlavně bylo potřeba přibrat trošičku tuku, aby tělo mělo těch deset dní z čeho brát.
Předpokládám, že během Dakaru toho moc nesníte.
Rozhodně ne. Já jsem tam vždycky jenom večeřel. Budil jsem se ve čtyři ráno, ve 4.30 jsem odjížděl. Na snídani nebo na oběd jsem musel zapomenout. Není na ně čas.
