Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Dotknout se své hranice. Vadlejch následuje Železného motto

Jakub Vadlejch na Diamantové lize v Monaku skončil druhý výkonem 85,43 metru. | foto: ČTK

2 2017
Jako mladík měl jasno, kdo je nejlepší sportovec - Jan Železný přece. A teď Jakub Vadlejch v roli svěřence legendárního oštěpaře sní o své první medaili z mistrovství světa.

Klukovské léto, poklidný tok dvou měsíců bez povinností. A k tomu jeden jasný cíl: ať to letí daleko! „Pamatuju si, jak jsem celé prázdniny na chalupě jezdil na nedaleký stadionek a házel,“ líčí muž, který se touto činností dnes živí.

Tehdy měl zrovna v ruce krikeťák, jindy mu posloužily klidně i obyčejné kameny. „Měl jsem čáru na trávě a pořád si hody měřil. Líbilo se mi, jak se zlepšuju,“ vybavuje si Jakub Vadlejch. „Byl jsem hrozně zapálený, nadšenec. A to je i teď v atletice moc důležitá věc.“

Vášeň pro řemeslo, která tak trochu vychází z klukovských kratochvílí, mu vydržela. Oštěp posílá zvlášť letos pravidelně daleko, srovnal si osobní rekord 88,02 metru.

Je obhájcem triumfu v Diamantové lize. Ve světových tabulkách mu patří sice „až“ 6. pozice, ale pokud závodil, držel se téměř vždy na stupních vítězů.

Tam by byl rád i v Londýně. Světový šampionát startuje už v pátek, oštěpařská kvalifikace proběhne 10. srpna a boj o medaile o dva dny později. Vadlejch by na jednu mohl dosáhnout: „Celou sezonu se držím na špici, tak se pojedu poprat.“

Cesta k osudovému trenérovi

Než zjistil, na co má největší talent, vyzkoušel toho spoustu. Stolní tenis, fotbal, florbal. „I na judo jsem chodíval,“ usměje se. Ale i při všesportovní orientaci mu z plejády možností vyčnívalo jediné jméno: „Neměl jsem žádný předobraz, modlu; tehdy jsem ani ještě nedělal atletiku. Ale stejně si vybavuju, že se mi hrozně líbilo, jak Železný hází daleko. Nějaké semínko zaklíčilo.“

A vida, nyní je z jeho svěřenců nejlepší. Hned čtyři krajané budou v Londýně závodit, tolik adeptů ještě na mistrovství světa žádná česká disciplína nedodala. Jan Železný dohlíží i na trio Vítězslav Veselý, Jaroslav Jílek, Petr Frydrych, ale největší naděje budí právě Vadlejch.

„Možná věřím na osud. Je zajímavé, jak mě dovedl k trenérovi. Když si to člověk uvědomí, mám hrozné štěstí na lidi a vážím si toho,“ vypráví 26letý oštěpař.

Jan Železný (vlevo) se svým svěřencem Jakubem Vadlejchem

Jan Železný (vlevo) se svým svěřencem Jakubem Vadlejchem

Snad konečně - i proto hned zaklepe kloubem prstu na zuby - překonal zdravotní trable. A tak těží z talentu, který můžete odhadnout třeba i ze zmíněných obyčejných činností: „My tomu říkáme spínání; někomu svaly sepnou rychleji. A jako malý jsem krikeťákem a šutrama házel hodně daleko.“

Jak překonávat sám sebe

Vadlejch, roky trápený bolavým tělem, poznává krásu synergického efektu. Loni na olympiádě v Riu byl osmý, i to vzhledem k průběhu roku bral. Ovládl dlouhodobou soutěž v podobě součtu mítinků Diamantové ligy, přesto on, kouč Železný i všichni tušili: Má ještě na víc.

„On to bývá začarovaný kruh,“ říká. „Když je člověk zraněný, dostává se to špatné do techniky, potom i do hlavy. Zdraví je horší a horší. Tělo přejímá špatné hody, špatné stereotypy. Nebo nastane přesný opak. A jde to ruku v ruce.“

Fotogalerie

Proto cítí radost. Těší se do své práce - a zvlášť na závody. „Nechuť se projevuje tak, že člověka přestane bavit závodění, přitom právě o něj jde. To se v posledních třech letech otočilo,“ cení si Vadlejch.

Trénink je pro něj najednou jen nutný základ, to pravé se děje až na stadionech plných diváků.

S jasným cílem, jako kdysi dávno o letních prázdninách: „Těším se na závody a na to, že se posouvám. Jde o hledání vlastních limitů. O překonávání sama sebe.“

Trénovat pod Janem Železným je požehnání, neboť tak dobře oštěpařskému umění nejspíš nerozumí nikdo jiný na planetě - ale zároveň se nikdy nezbavíte srovnávání. Světový rekord 98,48, to je jiná dimenze, nechme ji stranou. Vadlejch spíš usilovně nahání magickou devadesátku, známku extratřídy.

Je blízko - i daleko.

„Věřím, že se to někdy povede. Ale na těchto vzdálenostech je každý metr navíc hrozně moc,“ říká.

Oštěp ho baví, naplňuje. Mety, k nimž ho vzduchem posílá, se mají nacházet pořád dál, v čemž si pomáhá Železného myšlenkami. „Jak říká trenér - míra talentu se liší, ale každý se snaží přiblížit své hranici. Někdo nevyužije, co měl darováno. Já bych si rád jednou řekl: Jo, udělal jsem pro to v životě všechno.“

Znamená to vydržet v dřině. Mít silnou, optimistickou mysl, také proto Vadlejch spolupracuje se sportovní psycholožkou.

A také věřit, že hranice neexistují. „Ideální hod přijde logicky jen jednou v životě; jeden musí být nejdelší ze všech,“ povídá. „Ale teoreticky je posouvání pořád možné, pokud je člověk zdravý. Mám docela hodně závodů přes 87 metrů a vím, že se dá hodit o dost dál.“

Káva a ticho hor

Nejen sportem živ je člověk a Vadlejch tím spíš. Zbožňuje kávu, na olympiádu si bral aeropress pro ideální přípravu. „Nemám tolik času si o kávě číst, ale pořád je pro mě neuvěřitelný požitek si ji vychutnat.“

Na to, aby se dostal na chatu do jižních Čech, je prostoru ještě méně - ale dojde-li na to, oštěpař pookřeje. „Na dva dny zmizím, lítám po zahradě, hlava i tělo si odpočinou a můžu zase dál,“ líčí.

Český oštěpař Jakub Vadlejch na Memoriálu Josefa Odložila

Český oštěpař Jakub Vadlejch na Memoriálu Josefa Odložila

Stejně tak jej uklidňuje ticho hor: „Zbožňuju je, opravdu. Občas je příjemné vypustit, být uprostřed přírody.“

Brzy bude v hlučné samotě stát vprostřed hučícího davu olympijského stadionu v Londýně, adept na medaili z mistrovství světa. A stále zapálený. Jako kdysi.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze