V žádné jiné disciplíně nebude mít Německo při berlínském mistrovství Evropy tak velkou naději na titul. Vettera a spol. požene mohutná podpora tribun.
Ale Jakub Vadlejch je na to připraven.
„Při velkých závodech se dovedu držet ve své vlastní bublině,“ říká. „Slyším ten hluk, je nepřeslechnutelný, přesto se snažím soustředit jen na své jednotlivé hody. Ani nevnímám, jak házejí soupeři.“
Zažil už ostravské Zlaté tretry, kde je fandění pro Čechy vždy tak emotivní. Zažil loni i vypjatou atmosféru finále mistrovství světa v Londýně se 60 tisíci diváky. „Tam bylo slyšet ve vzduchu takové bzučení, atmosféra elektrizovala.“
A on to tehdy zvládl, vybojoval stříbro, pouhých 16 centimetrů jej dělilo od světového zlata. Ten londýnský souboj nalil do Vadlejcha sebevědomí: Vidíte, já to mohu dokázat, jsem atlet pro stupně vítězů. „Díky té medaili se moje motivace do dalších závodů ještě třikrát tak zvětšila,“ tvrdí.
Sedmadvacetiletý rodák z Prahy nikdy nebyl kometou, která by rychle vyletěla na obzor a hned vítězila. Naopak. Potřeboval čas. „Zažívám kariéru postupných krůčků.“
První velký zlom přišel na mistrovství Evropy v Amsterdamu 2016. „Do té doby byla pro mě nepřekonatelnou hradbou kvalifikace.“
Až tehdy přes ni poprvé pronikl do finále. „Ale ještě jsem se tam v něm necítil dobře. Na olympiádě v Riu už to bylo lepší a dostal jsem se i do užšího finále. A loni byla londýnská medaile třešinkou.“
Logicky by se nyní nabízelo, že další postupnou metou je titul, zatím evropský. „Ale nepředbíhejme. Čeká nás další obrovská bitva,“ usměje se a připomene, že letos má pět oštěpařů hozeno přes 89 metrů: tři Němci, Estonec Kirt a on.
„Při takové vyrovnanosti už je to při závodě o nuancích pohybu, roli hraje naprosto vše, každá maličkost – a každý z nás pěti může vyhrát. Však se během roku neustále přehazujeme. Není to o tom, že by jeden vyhrával všechny závody.“
Jsou kamarády, potkávají se i na soustředěních. Estonec Magnus Kirt byl stejně jako Vadlejch a jeho skupina na podzimním kempu na Kanárských ostrovech i po Novém roce v Africe. „Navzájem si přejeme, ale jakmile přijde závod, všichni si jedou to svoje a každý chce vyhrát,“ říká Vadlejch.
Těch 16 centimetrů chybějících loni k titulu mistra světa mu nějaký čas nedávalo spát. „Ale už na to nemyslím, prostě se to stalo. Na druhou stranu jsem si v Londýně udělal o metr a půl osobák, šlo tehdy o můj životní závod. Že budu vicemistrem světa, se mi před pár lety ani nezdálo.“
Minulou sezonu, ve které už podruhé ovládl Diamantovou ligu, zakončil výkonem 89,73. Letos má zatím na kontě 89,02. Ve čtyřech závodech přehodil 88 metrů, na Zlaté tretře porazil i olympijského vítěze Röhlera.
„Žene mě vůle neustále hledat, kde mám limit. Cítím, že tělo jde pořád nahoru, ale k ideálnímu hodu mi pocitově pořád něco chybí.“
Jeho kouč Jan Železný říká, že ví, kde až leží Vadlejchův limit. Nechává si to pro sebe. Připomíná svěřenci, že až kolem 30 let mívají oštěpaři nejlepší nastavení těla. Má tedy pořád čas.
„A jakmile jednou přehodíš devadesátku, bude se ti potom chtít házet 90 v každém závodě, zapamatuješ si ten pocit,“ říká mu Železný.
Bolesti zad Vadlejchovi letošní sezonu zkomplikovaly. „Neposlouchal jsem své tělo a poslední čtyři závody házel přes bolest,“ přiznává. Vyšetření u profesora Koláře odhalilo kompresní rupturu obratle, patrně staršího data. „Jakmile se mi svaly během sezony uvolnily a nebyly tolik zatažené jako v zimě, začalo to bolet,“ soudí Vadlejch.
Před mistrovstvím Evropy tedy na dva týdny omezil trénink. „Ale díky tomu jsem teď odpočatější než loni před Londýnem. To mi může pomoci.“
Stejně jako před rokem jej šampionátem provede i psycholožka Zdeňka Sládečková, žena, která mu pomáhá čistit hlavu. Také díky ní před odjezdem do Berlína říká: „Kdybych tam jel s tím, že cítím bolavá záda, ani nikam nemusím jezdit. Do závodu musím nastoupit bez jakýchkoliv zábran, se stoprocentně čistou hlavou.“
Pak hodí oštěpem a ten poletí a poletí... snad až za 90 metrů.
