V uplynulé sezoně se stal juniorskou světovou jedničkou a díky tomu si v závěru roku užil v Paříži galavečer ke 105. výročí založení Mezinárodní šermířské federace (FIE). Setkal se tam s hercem Alainem Delonem, jenž mistrně vládl kordu ve francouzské filmové klasice Černý Tulipán, a také si vychutnal soukromý koncert popové hvězdy Robbieho Williamse.
Byla to sladká odměna za dobrý rok, ve kterém si navzdory mládí vydobyl pozici i v širší světové špičce mužů. Cíl má však stále daleko. „Olympiáda je pro šermíře to nejhlavnější a dostane se tam je malá část těch nejlepších. Chceme se o to pokusit,“ říká Jakub Jurka, čtvrtá generace slavného šermířského rodu z Olomouce.
Už po prvním roce mezi juniory jste vyhlásil útok na místo světové jedničky v této věkové kategorii. Znělo to hodně sebevědomě, ale za pár měsíců se tak stalo. Bylo to tak snadné?
To ne, ale hodně mi pomohlo, že jsem vyhrál tři světové poháry v řadě a díky tomu jsem získal astronomický náskok. Bohužel jsem si pak zranil achilovku, což ovlivnilo výsledek na mistrovství Evropy, kde jsem skončil devátý. I s tím zraněním se mi pak ovšem povedlo na světovém poháru mužů ve Vancouveru skončit pátý.
Mělo to ohlas?
Hodně lidí z toho bylo paf, na osmnáctiletého juniora to je neskutečný výsledek. I proto, že každého turnaje světového poháru se účastní zhruba 350 kordistů. Dvakrát jsem se ještě dostal do hlavní soutěže, tedy mezi 32 nejlepších a dařilo se mi i v českém poháru mužů. Díky tomu jsem získal body do národního žebříku a mohl jsem jet i na mistrovství Evropy a světa dospělých. Na mužské Evropě to s achilovkou pořád nebylo ono, ale podařilo se mi porazit výborného Francouze Gallyho a pak jsem šel na světovou pětku, Itala Garozza. Byl z toho strašně vyhrocený zápas, který sledovala celá hala.
Jak to?
Italové se bouřili, protože to bylo vyrovnané a neustále se hádali jestli nepodvádím. Nepochopil jsem proč, vždyť italské trenéry znám a oni znají mě, ale asi jen nechtěli, aby prohrál jejich nejlepší svěřenec s takovým mlaďochem. V závěru to bylo 14:14 a pak jsem mu dal rozhodující bod. Další čtvrthodinu se řešilo, jestli jsem opravdu vyhrál, než to nakonec uznali. V dalším kole o top 16 jsem ale prohrál s dalším vynikajícím Italem, panem Santarellim.
Jaký dojem na vás udělala Čína, kam jste pak zamířili na světový šampionát dospělých?
V Číně jsem do té doby ještě nebyl a bylo to 15 dní útrap s jídlem i jejich náturou. Průměrná výška české výpravy je tak 195 centimetrů, takže jsme tam byli za basketbalisty. Cestou z letiště nám taxikář říkal, že jedeme do jednoho menšího města, které má 15 milionů obyvatel. Šampionát se konal ve Wuxi, jež je asi 200 kilometrů od Šanghaje. Ubytovali nás v nádherném obrovském hotelu, měl dvacet pater a na každém mohlo být sto pokojů. Nedokonalost čínského systému byla, že jen pět pater bylo obyvatelných, zbytek byl vybydlený. Těch pět pater ale splňovalo pětihvězdičkový standard. Jídlo mělo připomínat evropskou kuchyni, takže jsem se zaradoval nad bramborovým salátem, jenže se ukázalo, že ty brambory jsou syrové.
Co jste ještě zažili?
Měli jsme týden na aklimatizaci, tak jsme i cestovali. Poprvé jsem jel rychlovlakem, bylo to do města Su-čou, kde jsme viděli čínské zahrady staré dva a půl tisíce let i ještě starší čínskou pagodu. Také jsme se jeli podívat na největší sochu Buddhy na světě, která měří 128 metrů. Bylo to hodně zajímavé a vypadalo to jako tisíc let staré, než jsme přišli nahoru a zjistili, že ji odlili před dvaceti lety. Samotný turnaj měl ale výborné zázemí a sportovní hala byla obrovská. Ze základních kol jsem s bilancí 4–2 prošel do eliminací a v boji o hlavní soutěž jsem prohrál s vynikajícím Američanem Hoylem. Na nejvyšší úrovni si nemůžete dovolit jedinou chybu a já jsem jich bohužel udělal hodně. Beru to ale jako dobrý rozjezd, rok před bojem o olympiádu jsem se otrkal a zjistil, jaká je atmosféra a systém soutěže.
Máte dilema jestli objíždět ještě jeden rok juniorské turnaje, nebo se pokusit o kvalifikaci na hry do Tokia 2020?
Upřednostníme seniorskou kategorii, protože olympiáda je pro šermíře to nejhlavnější a dostane se na ni jen malá část těch nejlepších. Je však opravdu komplikované se tam dostat, přímo jede jen šestnáct nejlepších. Získat medaili, to už je pak dílčí záležitost, hlavní je tam vůbec být. Například Estonec Novosjolov je dvojnásobný mistr světa, má 38 let a nejlepší techniku ze všech. Na olympiádu se ale dostal dvakrát, z toho jednou o to musel hodně bojovat.
Jaké si tedy dáváte šance?
Záleží, jak se budu umisťovat, až začne olympijská kvalifikace. Začne za tři měsíce na svěťáku v Paříži a potrvá rok. Teď jsem v mužském žebříčku kolem čtyřicátého místa, takže mám rok, abych se dostal do Top 16, nebo vede cesta přes evropskou kvalifikaci. Všechny státy, které nebudou mít zástupce v Top 16, do ní pošlou jednoho nejlepšího a z eliminačního turnaje pojede na hry pouze vítěz.
To je kruté.
Proto je neskutečně složité se na hry dostat. Můžete si říkat, že když budete sedmnáctý na světě, tak vyhrajete eliminaci, ale to není vůbec jisté. Šerm patří mezi několik sportů, kde stý hráč na světě porazí prvního, a nikdo se tomu nediví, protože se to děje neustále. Například prvních šestnáct má na světovém poháru zaručený postup do hlavní soutěže, a v poslední době deset z nich prohraje první zápas a jedou domů. Je to proto, že jejich soupeři, kteří prošli skupinami, jsou rozšermovaní. Navíc neustále nastupuje nová generace šermířů, která dokáže ty starší porážet. Kdokoliv může prohrát s kýmkoliv a to je na šermu pěkné.
Ale také velký zápřah na psychiku. Jak ladíte hlavu?
Tříbit si myšlenky, zklidnit se a z ničeho nedělat drama. Na planši vím, že nemám žádné velké zkušenosti, když proti mně stojí chlapi, kteří mají pětadvacet nebo třicet let. Ale přesto v poslední době držím bilanci na 30 procent proher, 70 procent výher a blížím se do top 32. Je to právě nastavením hlavy. Musíte být přesvědčení, že vyhrajete, ale jít i s pocitem, že můžete prohrát. Na posledním svěťáku juniorů v Heraklionu jsem obhajoval první místo, ale protože jsem se bál udělat nějakou akci, prohrál jsem. Šerm není jen o tréninku, musíte ho mít v hlavě. Proto si také myslím, že menší federace jako Česká republika může být dobrá.
Jak to myslíte?
Nemáte tu podmínky jako jinde, ale máme to v hlavě. U nás šermuje ve všech věkových kategoriích zhruba tisíc lidí. Ve Francii může v kordu v mužské kategorii šermovat možná padesát tisíc lidí a jen v Paříži je dvě stě klubů. A takové lidi dokážeme porážet. Máme individuální přístup, oni mají masový. Díky tomu, že velkou roli hraje hlava, můžeme být stejně dobří jako ostatní.
Máte nějaký recept, jak se uklidnit, když dostanete tři zásahy v řadě?
Tohle je zrovna pro mě charakteristické. Zápasy, které nakonec vyhraju, obvykle nevedu. Vždycky musím prohrávat, abych zanalyzoval soupeře, a stačí mi na to ty tři zásahy. A pak už je konec a většinou soupeř prohraje.
Coby světová juniorská jednička jste byl v prosinci pozvaný na slavnostní galavečer do Paříže ke 105. výročí Mezinárodní šermířské federace. Jaké to bylo?
Cítíte se jako v nebi, kde jsou vaše největší idoly, které vidíte občas v televizi. Na internetu sledujete videa, jak jsou úžasní, a najednou stojí před vámi a třesou vám rukou. Začalo to už v letadle z Prahy do Paříže. Posadím se na místo a najednou přichází Olga Kharlan (Olga Charlanová), ukrajinská šavlistka, olympijská vítězka a několikanásobná mistryně světa i Evropy. A tahle největší celebrita v šermu si najednou sedá vedle mě. Co mám dělat? Je to opravdu ona? Mám se jí zeptat? Řekl jsem si, že raději ne, že mě stejně nezná a bude to trapas. A ona mi najednou poklepe na rameno a zeptá se: „Promiňte, nejste vy náhodou Jakub Jurka?“ Co?!? To snad není možné, že mě zná. A tak jsme se bavili hodinu a půl o všem možném a byl to velký zážitek.
Také jste měli soukromý koncert Robbieho Williamse.
Vystoupil tam jen proto, že FIE šéfuje uzbecký oligarcha pan Alisher Usmanov, což je jeden z nejbohatších lidí na světě. Jednu písničku má od něj velmi rád, takže Robbie Williams ho hned na úvod pozval na pódium i s jeho manželkou ověšenou diamanty, aby si zatančili. Pak Robbie zazpíval své hity a je to velký showman, takže roztančil i všechny funkcionáře. Byl to úžasný večer a s přítelkyní jsme si ho moc užili. Ještě větší dojem na nás udělal večerní výlet prosklenou lodí po Seině. Najednou si připadáte jak největší boháč, který přijel s přítelkyní do Paříže, a všude kolem jsou celebrity ze šermu. To byl neuvěřitelný pocit.
Mezi hosty byli také herci Alain Delon, hrdina francouzské šermířské klasiky Černý Tulipán, Uma Thurmanová jako hvězda filmu Kill Bill a Milla Jovovichová.
Ta vyprávěla o tom, jak točila Utraviolet, pro který se učila šerm v New Yorku.
A já myslel, že tam byla kvůli Johance z Arku, která se točila v roce 1999 u Slezské Harty.
I to je možné, mluvila celkově o zkušenostech se šermem a meči. Alain Delon vzpomínal, jak se učil šerm v Paříži a jak mu vadilo, že nemohl při natáčení Černého Tulipánu využít naučený repertoár pohybů. Vlastně v tom filmu dělají jediný kryt, a ani ne správně technicky, ale jen nahoru–dolů, tedy sixta–oktáva, sixta–oktáva. Vypadá to strašně akčně, jak tam máchají rukou, ale je to jeden a ten samý trik. Však i sám Alain Delon připomněl, že sportovní šerm je úplně jiný než ten historický. A hlavně prohlásil, že šerm poznal jako ladný a krásný sport.
