„Chci se dostat do formy, splnit limit pro mistrovství světa (na přelomu září a října v katarském Dauhá), a tam udělat pěkný výsledek. To je můj cíl. Zopakovat finále z Londýna 2017, to by byla paráda,“ zasnil se 31letý opavský rodák Holuša při víkendové Grand Prix Dříteč, kde se s kamarádem Romanem Šebrlem, bývalým desetibojařským králem, zúčastnil běhu na 8 kilometrů. V tréninkovém tempu finišoval jako celkově třináctý.
Roman Šebrle (vpravo) a Jakub Holuša.
Kvůli zánětu kyčle a únavové zlomenině jste musel vynechat halovou sezonu. Jak jste na tom teď?
V tuhle chvíli to vypadá tak, že už zase každý den běhám. Po dvou měsících se pomalinku vracím do plné zátěže. Postupně, krok za krokem, přidávám, abych ze začátku ten organismus nepřepínal. Musím zaklepat, že mě nic nebolí, vůbec o tom nevím.
Byla to hodně krušná pauza? Už jste někdy zůstal takhle dlouho mimo?
V roce 2011 jsem měl taky únavovou zlomeninu, praskla mi zánártní kůstka. Trvalo to taky dva měsíce, bylo to zrovna v létě o prázdninách. Pak jsem se pomalu rozhýbával, dostával se do tempa a v zimě normálně začal přípravu. Teď to ale bylo v takovém blbém období. Samozřejmě, čím je člověk starší, tím jsou návraty do tréninkové dřiny a pravidelného rytmu těžší.
Jakub Holuša loni na mítinku Diamantové ligy v Monaku posunul český rekord na patnáctistovce až na 3:32,49 sekundy. |
Ten výpadek asi mrzel tím víc, že jste loni dvakrát překonal národní rekord na 1 500 metrů...
Zaběhl jsem super tři časy, ale potom mi forma šla rapidně dolů. Na mistrovství Evropy už jsem se trápil, pak už jsem nenašel motivaci. Závěr sezony nebyl úplně povedený, nezakončil jsem ji bůhvíjak úspěšně. Očekával jsem, že to hodím za hlavu, začnu se připravovat na halovou sezonu a všechno bude zase super. Ale bohužel jsem se zranil. To ovšem ke sportu patří. Já to dělám na hraně, jsem maximalista, trénuju obrovské dávky. Občas se prostě něco pokazí.
Přistupujete s rostoucím věkem a při vědomí posledních patálií poctivěji ke strečinku?
Myslím, že jsem v tomhle pořád stejný. Na strečink jsem nikdy moc velký důraz nekladl. Na regeneraci ano, na Dukle ji máme skvělou - sauna, vířivky, masáže, to je dennodenní chléb. Ale nějaké protahování... To mě nikdy extra nebavilo.
Nevnímáte to jako handicap ve smyslu předcházení případným svalovým zraněním?
Vůči zraněním ne. Ale cítím handicap, že jsem staženější.
Kam hodláte vyrazit na první závody?
Když bude všechno v pořádku, v dubnu a květnu bych chtěl udělat co nejvíc objemu, nějaký základ. Pak pár kontrolních závodů z plného tréninku, třeba v červnu Memoriál Josefa Odložila a Zlatou tretru v Ostravě. Rád bych se ukázal divákům doma.
V posledních letech vám vyrostl nový soupeř v podobě Filipa Sasínka. Táhnete se navzájem nahoru? V loňském roce jste se na dráze spíš míjeli...
Filip zaběhl senzační osobní rekord v roce 2016. Od té doby měl rovněž nějaké zdravotní problémy, takže jsme se úplně nepotkávali. Ale samozřejmě je lepší, že mi konkuruje, než kdyby tu kromě mě nebyl nikdo. Je to pro mě hnací motor k tomu, abych byl u nás pořád nejlepší. Tohle beru kladně.
Jak spolu vycházíte?
S Filipem jsme kamarádi. On je o deset let mladší, přeju mu, je to nastupující generace. Jsem rád, že tu někdo další na tu patnáctistovku je. Že si nemůžu říct: budu běhat za 3:40 minuty a stejně tady budu vyhrávat. Filip je šikovný, talentovaný, umí makat. Vím, že když je zdravý, tak mě může potrápit. Na naše souboje se těším; pokud budeme fit, třeba oba zaběhneme ten limit pro mistrovství světa.
Jak vám sedí polská tréninková skupina vedená Tomaszem Lewandowským?
Jsem z toho nadšený. Po dlouhé době mám s kým trénovat, jsou tam rovnocenní běžci. Marcin Lewandowski je na patnáctistovku trochu slabší, na osmistovku naopak lepší. Ale i na patnáctistovce sbírá medaile. Posouváme se, hecujeme. Tréninky jsou tak lepší a lepší. Zároveň tam máme dalších iks lidí, se kterými tvoříme partu. Na soustředěních nejsem sám, jako tomu bývalo v minulosti. Ať už jsme v Americe, v Keni, kdekoliv - je nás i s trenérem třeba deset. Panuje tam příjemná atmosféra.
Zatím jste však, předpokládám, teď trénoval jen individuálně.
Ano. Myslím si, že celý první měsíc to tak bude. Pořád se rozběhávám. Dokud nebudu mít za sebou čtyři šest týdnů bez bolesti, pořád nemůžu říct, že to je O. K. Trenér to nechává na mně, dělám si to podle sebe. Pak najedu na jeho plán a ke skupině se připojím potom.
