„Že s nimi dokážeme hrát, je hezké, ovšem máme natolik zkušené mužstvo, že bychom podobné soupeře mohli porážet, a to i pravidelněji. To dělá velké týmy. Ale rozhodně se nemáme za co stydět,“ říká 23letý forvard.
Skóre bylo velmi těsné. Vnímal jste mezi vaším týmem a Tatranem na palubovce nějaký rozdíl, nebo byl zápas tak vyrovnaný, že je prohra Sokola spíš smůla?
Rozdíl tam pořád je, ale čím dál menší. Na vzájemných zápasech to je vidět. Dřív jsme s Tatranem vůbec nedokázali kontrolovat hru, teď se to v částech utkání daří, balon jsme schopni udržet úplně v klidu. Bohužel to nedokážeme dotáhnout do vítězného konce. Vždycky nám tam něco chybí. Nevím, jestli je to nějaká „tatranská aura“, která nakonec rozhodne... Jsou o ten gól lepší. Ale přibližujeme se, je to jen o nás a o hlavě.
Utkání s Tatranem v aréně jsou si podobná v tom, že to máte vždy nadějně rozehrané, a prohrajete. Tentokrát jste vedli dokonce čtyřikrát.
Je to přesně tak, ale vůbec nevím, čím to je. Zase jsme si říkali o první přestávce, že tuhle situaci známe. Že vedeme a že už to musíme zvládnout. Pak přijdeme na hřiště a dostaneme dvě rychlé branky... Ještě jsme na to dokázali reagovat, ale je to Tatran. Vždycky dokáže na konci ten gól dát.
Velkou neplechu působily vaše ztráty při vlastních přesilovkách...
Nejen při přesilovkách; hrozně moc ztrát bylo největší minus obecně. Nesmíme si to dovolit, to pak ty zápasy láme. Dostali jsme z toho myslím tři góly. Tatran ty chyby neudělá - my bohužel jo.
Opět jste vylepšili divácký rekord v základní části, duel sledovalo 2 112 lidí. Co na to říkáte?
Je super jednou za čas odehrát v aréně takový zápas, je to něco speciálního. Je skvělé, když přijde dva tisíce fanoušků. A výborné od organizátorů, že utkáním s Tatranem proložili mládežnický turnaj, takže tam byla hromada dětí, jež mohly vidět velký florbal, na který se třeba tolik nedostanou. Ale my se těšíme na halu na Dašické. Trénujeme tam a atmosféra je v ní úplně jiná.
Až na početní výhody a závěrečnou power-play jste nehrál v útoku s parťáky z posledních sezon, Martinem Zozulákem a Ivo Teichmanem, ale s Lukášem Gregorem a Michalem Janečkem. Byl to docela nezvyklý pohled.
Možnost, že roztrhneme naši první lajnu, jsme řešili už rok dva zpátky. Zkoušeli jsme to, ale nedopadlo to. Teď jsme se rozhodli rozvrstvit útočnou sílu už na začátku přípravy i proto, že přišel Lukáš Gregor. Přípravu jsme měli takovou strastiplnou, v naší lajně pořád někdo vypadával. Vzadu navíc normálně hraje Dominik Bartoš, juniorský reprezentant, který je teď asi na měsíc mimo. Stále nejsme kompletní. Je to určitě něco jiného. S Martinem a Ivošem jsme spolu hráli tři roky a varianta s námi třemi na konci, když jde do tuhého, nebo se nedaří, tam pořád je. Trenéři vědí, že nás mohou spojit a že to snad bude fungovat vždycky. V nynější řadě se hledáme, doufám, že si to sedne.
Posunula se vaše role? Měl byste se z klasického centra, co šance připravuje, stát víc střelcem?
Je to jeden z úkolů, ale pozice nahrávače by mi měla zůstat. Je to odlišné v tom, že v lajně nemáme praváka. Byl jsem zvyklý hrát krosy na Martina, který to trefoval z první - měl to po ruce. Teď to musíme hrát trochu jinak, chytřeji.
