Navíc Štěpánek odvrátil v pátém setu čtyři mečboly, sám proměnil třetí. Výhru spolu s ním oslavily i stovky fanoušků, kteří v porečské hale Žatika českému týmu připravili místy až domácí atmosféru.
"Byl jsem ohromený, kolik Čechů bylo na tribunách. Připadal jsem si jak doma. Před takovým publikem je radost hrát, tím spíš, pokud zápas skončí vítězstvím," liboval si Štěpánek.
Radku, Karlovičovi jste odvrátil čtyři mečboly. Na co jste v té chvíli myslel?
Kecal bych, kdybych říkal, že jsem nevěděl, že šlo o mečboly. Ale snažil jsem se to nepřipouštět a hrál jeden bod za druhým. Snažil jsem se nepustit do hlavy, že je situace taková. A zvládl jsem to bravurně, na jedničku. A pak jsem proměnil šanci, kterou jsem měl. A proto jsem zvítězil.
Jak vám bylo, když Karlovič na vaši stranu kurtu sázel jedno eso za druhým?
Je to, jako když vá s někdo postaví ke zdi a začne po vás střílet. Podobný pocit. Věděl jsem, že podává náramně. Ale že musím bý trpělivý. Byl jsem si jistý svou hrou a svými servisy, čekal jsem na svou šanci. Jakmile přišla, skočil jsem po ní.
Pamatuji si první zápas po začátku mé spolupráce s Petrem Kordou, hrál jsem s ivaniševičem. A Petr mi říkal: Ať ti dá klidně 150 es. ty jsi tam od toho, abys vyhrál poslední bod. Poradil mi, kterou stranu si mám nejvíc hlídat. A já vyhrál. Tahle zkušenost mi v hlavě zůstala
Kam byste tento zápas ve své kariéře zařadil?
Emočně? Jednoznačně jako nejlepší v kariéře. Snad společně s výhrou nad Švýcarskem v baráži o elitní skupinu Davis Cupu. Asi to nebyl nejkrásnější zápas, který fanoušci viděli. A někdy je mohl i nudit. ale i tohle k tenisu patří. Za celou dobu jsem ani jednou nezapochyboval, pořád jsem si věřil.
Ivo je teď asi hodně zklamaný. Musím ale zdůraznit, že k němu cítím obrovský respekt a to, co jsme dneska předvedli, byl boj do posledního dechu.
Jak to teď chvíli po zápase s vámi vypadá pro sobotní debl?
O tom si popovídáme po Tomášově zápase. Já jsem sem ale ale přijel vyhrát tři body. Takže je jedno, jestli na cestě za nimi uhraju jeden zápas, dva, tři, jestli budu na kurtu šest hodin, deset, nebo víc.
V hale byla bouřlivá atmosféra. Slyšel jste vůbec pokyny kapitána Navrátila?
Ani ne. Publikum bylo opravdu hlučné, hodně mě překvapilo, že čeští příznivci byli daleko víc slyšet než chorvatští. Vlastně jsem si už během týdne říkal, kde se asi ti chorvatští fanoušci vezmou, po celé Poreči po nich nebylo ani vidu. Pak jsem vešel na dvorec a všude kolem jsem viděl jen české vlajky a dresy.
Vzpomínáte, jak se s Tomášem v pondělí trumfovali ohledně nejdelšího zápasu?
Hned jsem si na to vzpomněl. Tehdy jsem mu říkal, že jsem v Rusku hrál pětiseťáky s Južným a Davyděnkem. Ale co je to proti tomuhle. Teď se můžu v debatách o nejdelším zápase naparovat.
Říkal jste, že míříte na odpolední směnu. Nakonec jste osmihodinovou šichtu oppravdu trefil.
Málem jo. Hezky zabitý odpoledne...(smích).
Byl to asi nejzvláštnější zápas vaší kariéry.
Určitě. Asi to nebyl pohledný zápas, samé bum bum. Ale takový už je Karlovičův tenis. Byla to věc trpělivosti, boj do posledního momentu. Když jde do tuhého, nesmíte si nic připouštět. Taky už mám s pětiseťáky nějaké zkušenosti. Zvládl jsem to výborně takticky. Už před tím jsem s ním hrál dvakrát, takže jsem věděl, co můžu očekávat.
Také jste si pochvaloval, že hrajete první zápas, protože bude venku světlo.
No a nakonec tam byla tma jak v čudu (smích). No jo, všimnul jsem si. Ale naštěstí mě to o výhru neobralo.
Co vaše psychika?
Říká se, že fyzička je psychička. Člověk musí být psychicky připraven. Jakmile mu odpadne hlava, odpadne i tělo. Jsou to jeden, dva míče a může být po zápase. Celých šest hodin jsem zůstal pozitivní. Chtěl jsem přinést bod. A s karlovičem je to výhradně otázkou hlavy.
Vy jste známý tím, že rád měníte rytmus hry. Šlo to dneska vůbec?
Jak jste sami viděli, s ním je to nemožný. Snažil jsem se nabourat jeho servisový rytmus tím, že jsem si stoupl mimo dvorec, pak jsem se rozběhl do kurtu. To je jediný, co člověk může udělat, aby takhle servírujícího hráče mohl rozhodit. Aby se mu snažil dostávat do podvědomí, že něco je jinak a párktá to zafungovalo. Jak jsem ztratil v prvním setu servis, ale hned se mi pak podařilo mu ho vzít. I díky tomu.
Vyplatila se vám hrát mu většinu míčů do bekhendu?
Určitě. Věděl jsem, že bekhend je jeho slabší úder, chtěl jsem se tam ještě daleko víc tlačit z jeho druhýho servisu. Ale bylo to strašně těžký. Ale dneska musím říct, že obíhaný forhend z bekhendovýho rohu hrál úplně fantasticky a tlačil mě do mého forhendu. Bylo těžký se do toho dostat. Ale věřil jsem do psolední chvíle. Mentální síla rozhodla nejvíc.
Před mečbolem jste si zatancoval. Proč?
Bylo to spontánní. Chtěl jsem se co nejvíc uvolnit. Je blbost říct, že jsem si z toho chtěl udělat legraci, ale prostě jsem chtěl situaci odhlečit a mně vždycky tohle pomáhá. Člověk cítí, jak se to v takové atmoséfře svírá a potřebuju se uvolnit.
Nakonec jste si políbil ruku a ukazováček vztyčil k nebi. Jaký to mělo význam?
Řeknu vám to takhle: Znamenalo to pro mě strašně moc.
