Jak se jede legendární Tour na velocipedu

Brinacon, Brno - Po úzké silnici se pachtil do alpského průsmyku, špalír nadšených fandů před ním jen těsně uskakoval. I Josef Zimovčák, osmačtyřicetiletý pojišťovák z Veselí nad Moravou, na vlastní kůži poznává, jak chutná pravá Tour de France. A ta v něm postupně objevuje svého nového hrdinu. „Skoro si tak připadám,“ směje se. „Jako Armstrong, Ullrich...“

Josef Zimovčák - Když to nejde jinak, šlape Josef Zimovčák do alpských kopců vedle svého historického kola. | foto: Jiří Fiala

Už 13. den dobývá tenhle nadšenec Francii na „kostitřasu“, přes 100 let starém kole. Poslední tři dny se s pětadvacetikilovým „speciálem“  lopotí v Alpách. „V nekonečných Alpách,“ připomene.

Na štreky vyráží o den dřív než hlavní peloton, i proto už v úterý po 13 hodinách v sedle dorazil do Brianconu, cíle včerejší etapy. Promrzlý a otlučený, téměř bez sil a vydrápaný z vlastní krize.

„Bylo to opravdu hodně drsné,“ pronesl.

Měl za sebou první velkou ránu, odraz ode dna. Když zdolával nejvyšší vrchol Tour, královský Col du Galibier, 2645 metrů vysoké sedlo, snesl se na něho šestistupňový chlad. Při sjezdu pak prokřehlý na kost ztratil koordinaci a skončil v ošklivých kotrmelcích na silnici.

„Nebojte, vše je OK,“ hlásil v noci s úsměvem už z hotelu. „Na špatné se rychle zapomene.“

Přitom ho trápí bolestivé otlačeniny zadku. V sedle stráví průměrně 10 hodin denně a na vysokém kole z něho nemůže povstat. Ani z kopce si neodfrkne, ba naopak.

Velociped

* U nás se poprvé objevil v roce 1879, devět let předtím v Anglii. Má celokovový rám a nahradil tehdejší dřevěné kostitřasy.
* Přední kolo je vysoké 1,50 m: jde o to, že na jedno šlápnutí se ujela delší dráha. Má jen jediný převod, váží okolo 25 kg. Dřív neměl brzdy, Zimovčák používá gumové špalky na předním kole.
* Na rovině jede rychlostí okolo 20 km/h, z kopce je maximum 50 km/h.

„Je to ještě horší než nahoru. Musíte pořád šlapat,“ připomíná Zimovčák.

Nejde sundat nohy z pedálů? „Kdepak! Těžko byste je dávali v té frekvenci zpět.“

Navíc si příliš neodpočine. Spí kolem šesti hodin denně, ale někdy ještě méně.

Přesto říká: „Když nevíte, co vás druhý den čeká, stačí to.“

I proto si raději itinerář cesty čte až ráno, noci jsou klidnější, bez divokých snů.

Jeho dobrodružná pouť už ve Francii nadchla média, organizátory a hlavně diváky. V očekávání závodu kempují na nejlepších místech dva dny dopředu, a když dorazí Zimovčák, je to pro ně vítané zpestření. „Z dálky slyším zvonce, pak ucítím vůni špekáčků. Paráda,“ rozplývá se.

Lidé vedle něho dlouho běží, bláznivými gesty tlačí vpřed. Často dokonce vídá české vlajky, čte nápisy v češtině a slyší: „Pepo, jeď!“

„To vás zahřeje. Je neskutečné, jak dokážou vyhecovat skrčeného pazura, co se drápe nahoru.“

Mnozí z nich dokonce mezi sebou vypsali sázky: dojede až na Champs-Élysées, do cíle Tour? „Chtěl bych, ale jestli se to povede, nevím. Je to sen, bláznivý sen.“

Po středě má zase blíž k jeho naplnění, zbývá 9 etap a 1561 kilometrů.