Minulou středu jsme bez komplikací přistáli ve Scardu, východisku expedic do oblasti pákistánských osmitisícovek. Odtud to bylo terénními auty 100 kilometrů. Od té chvíle jsme na víc než stokilometrovém pochodu do základního tábora, který je stejný pro K2 i Broad Peak.
Ze začátku bylo po cestě přes den strašné vedro. 35 stupňů je tady normální teplota. Když jsme se brodili pískem, říkali jsme si, že je to jako při operaci Pouštní bouře. Naše karavana má 64 nosičů. Každý nese 25 kilogramů a všichni nafasovali nové ponožky a triko. Vzal jsem to pro ně od svého sponzora. Máme malé, bezvýznamné plus.
My se ulejváme a neseme jen asi deset kilo. Ale vzhledem k tomu, co nás čeká, nemusíme dělat hrdiny a zhuntovat se ještě před akcí.
Jsme v pořádku, až na to, že nás všechny trápil průjem. Ale teď se zdá, že na nějakou chvíli pominul. Hlad a slivovice zabraly. Slivovice je skvělá. Každé ráno pijeme „na červa“.
V posledních dnech se počasí začalo horšit a v pondělí pršelo. Mezi nosiče jsme rozdělili čtyřnohé konzervy, živé maso. Byli to dva kozlíci. Šel jsem filmovat, ale vyměkl jsem.
Styl porážky je asi přece jen na českého diváka příliš. Stačí, že jsem zdokumentoval dělení masa. Mají na to takovou zvláštní motyku.
Ale hlavní věc: jsou z nás všech zase úplní plešouni, máme takovou tradici. Proběhla i celková očista těla, nohy jsou připravené do trekových bot. A na velké prádlo taky došlo. Přece jenom už jsme venku déle než týden.
