Před dvěma týdny se mistrovská sestava sešla poprvé od doby, kdy medaile přebírala a měla tedy nač vzpomínat. Mužstvo tehdy vedl legendární hráč i trenér Karel Láznička, jenž letos zemřel. Vůdčí osobností na hřišti byl nahrávač Zdeněk Haník, dnes předseda svazu.
Sňatek z rozumu
"Já s ním měl sňatek z rozumu, tím jsem se netajil. Na jeho gusto jsem byl dost problémový, moc tvořivý a samostatný. Lidsky jsme měli spory, ale ctil mě jako hráče, i když jsem na něj byl moc malý," usmívá se při vzpomínce Haník.
"Na druhé straně měl čich na situace a na hráče. Byl to dobrý laický psycholog a hráčům rozuměl," hodnotí zpětně muže, jenž se stal symbolem pro český volejbal na dlouhá desetiletí.
Možná nejživější vzpomínky má ale Haník na revoluční a porevoluční měsíce, které tehdy zasáhly všechny sportovce. "Já a asistent Zdeněk Václavík jsme byli hlavní revolucionáři. S týmem tohle období dost zakymácelo. Hráli jsme dobře a najednou začali blbě," vypráví.
Haník jako učitel na gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše byl hlava otevřená už v mládí, tehdy mu bylo už 32 let. Obcházel občanská fóra, chodil po demonstracích.
"Když jsme hráli v Praze, utíkal jsem z hotelu v šest ráno pro noviny. Lázničkovi se to moc nelíbilo, neměl radost, že nemáme hlavu jen pro volejbal. Ale pro mě měla revoluce zásadní význam. Nijak jsem netrpěl, znám nevýhody současného režimu, ale KSČ pro mě byla zločinecká organizace. V tom jsem měl jasno," vysvětluje své postoje.
"Dali jsme se Zdeňkem dohromady petici za zvolení Havla prezidentem. Nakonec to podepsali všichni kluci i Karel," potvrzuje Václavík. Ten se k Haníkovi jako hlavnímu "revolucionáři" přidal hlavně proto, že mu během polistopadových událostí zatkli syna. "Na volejbal jsem tak tehdy neměl moc hlavu," přiznává.
Sundávali je policajti
Ovšem tým se nakonec dokázal soustředit na soutěž tak, aby ji celou vyhrál. Ve finále se postavil proti Odolena Vodě jako favorit.
"Byl to kvalitní tým s Milanem Hadravou. Zápasy mám dodnes živě v paměti. Pro Brno bylo vítězství mezní okamžik, protože předtím vyhrálo naposledy ještě s Koudelkou v roce 1975 a od roku 1990 už ani jednou.
Těšili jsme se, že se nám to povede, a pak jsme tomu nechtěli ani uvěřit," vžívá se do tehdejších pocitů Haník.
K oslavě titulu se váže jedna úsměvná historka. "Poslední zápas se hrál v Odolce. Když jsme pak přijeli do Brna, vylezli jsme na Šilingrově náměstí na nějakou sochu, až nás z ní museli sundávat policajti," culí se.
Doteď vyjmenuje z hlavy základní sestavu. "Já, Palinek, Mikyska, Knoflíček nebo Adamec, Samek a Stejskal nebo Nejedlý." Do týmu patřili ještě Zajíček, Hovorka, Mitrenga, Maňas a Goldhammer.
Po titulu se však nejlepší hráči rozprchli za nabídnutou šancí do zahraničí a definitivně skončil i dvaašedesátiletý Láznička.
