Vzpomenete si na první cestu do Paříže?
Jestli se nemýlím, byla v roce 1966 a předcházel jí můj první tenisový zájezd na Západ. Jeli jsme s Milanem Holečkem do Monte Carla, překvapivě jsme tam vyhráli turnaj dvojic a díky tomu jsme měli premiéru v Paříži jako nasazení. Zlatý pohár z Monte Carla jsme ale museli prodat, protože svaz neměl na cestu zpátky.
I začátky v Paříži musely být krušné, ne?
Z letiště jsme jeli autobusem, na taxík jsme neměli. Ubytovali jsme se nedaleko Champs Elysées, což nám znělo jako absolutní vrchol Paříže. Jenže ani peněz na hotel moc nebylo. A tak jsme bydleli - jak bych to řekl - v domě lehkých žen. My obývali třetí patro a v prvním se odehrávaly, jak říkali soudruzi, ty hrozné neřesti.
Unikli jste pokušení?
My jsme ty holky ignorovali. Vážně. Věděli jsme, že v případě jakéhokoli průšvihu to může také být náš poslední zájezd. Neustále nad námi visela hrozba vyřazení z reprezentačního týmu.
Pro přelom amatérského tenisu v profesionální byly rozhodující peníze. Nevydělával však každý, že?
Zprvu odměny nebyly, dávaly se jen poháry a záleželo na tom, koho člověk porazil. Podle toho jste pak na dalším turnaji dostal takzvanou garanci, dnešní startovné. Nejvyšší měl Rod Laver, patnáct set dolarů. Další Australan Emerson hrál za dvanáct set, Honza Kodeš asi za šest až sedm set. Já za čtyři sta. To jsme na tom byli královsky. Když Jaroslav Drobný vyhrál ve čtyřiapadesátém Wimbledon, dostal za to od All England Clubu hodinky.
Zažili jste ale aspoň víc legrace než dnešní tenisové stroje?
Kdyby dnes Nastase s Tiriakem nastoupili v Royal Albert Hall mezi snoby ve smokingu a motýlku nebo jako proti mně na noční debl v Americe v pyžamech, tak by se na pokutách nedoplatili. Když Arthur Ashe náhodou prohrál v prvním kole, tak si nevzal garanci. To dnes u Kafelnikova a spol. nepřipadá v úvahu, když přiletí svým letadlem a v doprovodu šesti nosičů tašek.
Měl jste Roland Garros rád?
Dodnes říkám, že je to jediný grandslam, ze kterého nerad odjíždím. A to jsem tu zažil věci... Měl jsem přerušený zápas s Kolumbijcem Patem Alvarezem. Ráno před dohrávkou se jdu podívat ke kurtu a najdu Alvareze, jak z kolečka pohazuje dvorec antukou, aby byl pomalejší. Ale i tak jsem vyhrál v pěti setech. Bývaly také doby, kdy si Jihoameričané hned po zápase zapalovali marihuanu...
Jak se Roland Garros rozšiřovalo?
Těžce. Okolní obyvatelé s rozšířením nesouhlasili, psali petice, ale tehdejší pařížský starosta a nynější prezident republiky Chirac sem jednou přes noc poslal buldozery, které to tady v zájmu přístavby všechno zválcovaly. Přišlo snad tři sta trestních oznámení, ale Chirac to ustál.
Jste znám jako milovník moderního umění a přítel umělců. Za kým jste v Paříži chodíval?
Nejprve jsem byl u Josefa Šímy, jednoho z našich největších malířů. Prodám vám obrázek, povídal, za vaše třídenní diety. Ale já to nevzal, protože bych byl o hladu. Skamarádil jsem se i s Jiřím Muchou. Se ženou jsme u něho zazvonili v neděli odpoledne, doufali jsme, že stejně jako jeho otec Alfons bude dělat den otevřených dveří. Já se představil, z prvního patra se spustil klíč a my vešli. Mucha se bál, že nenajdeme společné téma hovoru, protože z tenistů znal akorát Jeana Borotru. Dopadlo to tak, že se do tenisu zamiloval a jezdil s námi po turnajích.
A co další český rodák žijící v Paříži - Jiří Kolář -, který v roce 1986 navrhl pro Roland Garros oficiální turnajový plakát?
On na kurtech vlastně nikdy nebyl, protože měl problémy se srdcem a nesměl na slunce. V Kolářově ateliéru jsem strávil nezapomenutelné chvíle. Je mi líto, že většinu času už zůstává připoután na lůžko, i když je duševně pořád svěží.
