Do Hodonína, odkud vyrostla pro reprezentaci, se vrátila po „klidové fázi“ kariéry s dobitými baterkami a připravená na hraní špičkových bitev.
„Hodonín se mě snažil zlákat už pár let nazpět, ale nebyla jsem na to zralá a připravená. Připadala jsem si moc na očích. Snažila jsem se nabrat v mezičase energii a ponechat si výkonnost na takové úrovni, abych jim byla platná a splnila to, proč si mě koupili,“ říká někdejší dvojnásobná olympionička a juniorská mistryně Evropy.
Oním „mezičasem“ bylo hraní ve Francii, kam létala na zápasy. Současně se Vacenovská začala věnovat trénování dětí v Ostravě. „Byla jsem tam jakoby ve stínu. Maximálně mi to vyhovovalo,“ přiznala. Jenže její klub ve Francii sestoupil a řešilo se, co dál. Hodonín byl připraven zopakovat svoji nabídku, kladenou v posledních letech každoročně.
„Celou dobu jsem říkala, že bych kariéru chtěla ukončit tady. Po olympiádě (2016) jsem z celého toho kolotoče chtěla vyskočit, odpočinout si. Kdybych tehdy z Lince šla rovnou do Hodonína, jak mě lákali, tak by na mě chodili lidé, byl by to velký tlak. Dva roky jsem si však odpočinula, nikdo mě tolik nesledoval, a nastala vhodná doba pro návrat,“ říká.
Napořád?
„Asi napořád,“ přikývne.
Jejím prvním větším zápasem po návratu byl v pondělí duel proti Elizabetě Samarové, nejlepší Evropance z Rumunska, při celkové prohře 0:3 s polským velkoklubem KTS Tarnobrzeg v 1. kole Ligy mistrů.
Vacenovská se v nabité tělocvičně hecovala, nechávala se vybičovat povzbuzováním, s favoritkou předvedla vyrovnanou partii.
„Iveta je jednou z posledních velkých hráček, které v republice máme. Legenda. Daleko za ní nevidím nikoho, kdo by na ni mohl navázat,“ řekl předseda hodonínského oddílu Richard Brhel.
Letos 32letou hráčku kdysi trénoval jeho otec, i kvůli těmto vazbám jednání o návratu vyšla. „V pondělí jsem tady na pinecu viděl lidi, které jsem tu ještě nepotkal. Doufáme, že i takto nám Iveta pomůže. Sportovně, marketingově, ve všem,“ nezastírá Brhel.
Takhle formulovaná výzva se Vacenovské zamlouvá. „Vím, že budu na očích. Těším se na to. Chci pomoct k postupu do čtvrtfinále Ligy mistrů,“ plánuje. Cesta vede přes Linec, s nímž se Hodonín utká tuto sobotu venku a příští týden doma.
V extralize tolik vytížená nebude, ale nezříká se ani hraní domácí soutěže. „Předpokládám, že budu hrát ty nejdůležitější zápasy a ty budu chtít vyhrávat. To není o tom, jestli mě extraliga bude bavit nebo nebavit. Máme mladý tým, hráčky potřebují sbírat zkušenosti, a když mě budou potřebovat, tak mě nasadí,“ chápe svoji roli.
Bydlet chce dál v Ostravě, kde trénuje, do Hodonína se chystá dojíždět. Od poslední olympiády v Riu trénuje už jen jednou denně, dvakrát týdně se věnuje dětem, ve spolupráci se svazem cestuje za mládeží i po republice.
Vrátila se jí chuť dobývat Ligu mistrů, na oznámeném konci v reprezentaci naopak nic měnit nebude. „Mé rozhodnutí skončit s reprezentací platí, pořád si na tom trvám. Stres mi nechybí. Kdybych chtěla konkurovat špičce, musela bych trénovat víc, a stejně nevím, jestli bych dosáhla lepších výsledků, než jsem dřív měla. Tím pádem motivace znovu reprezentovat klesá,“ vysvětluje.
