LADISLAV VÍZEK se narodil 22. ledna 1955 v Chlumci nad Cidlinou, s fotbalem začínal v Novém Bydžově. Jedenáct let hrál první ligu v Dukle Praha (1975-1986), poté byl dva roky ve francouzském prvoligovém týmu Le Havre. Na místě pravého křídla proslul coby nenapodobitelný driblér, báječný technik i pohotový střelec. Reprezentoval 55x, má bronzovou medaili z mistrovství Evropy 1980 v Itálii, z téhož roku i zlatou medaili za vítězství v olympijském turnaji v Moskvě. Byl vyhlášen nejlepším fotbalistou země v letech 1983 a 1985. Se 115 ligovými góly je členem Klubu ligových kanonýrů - stovkařů. Dnes vlastní pražskou pivnici Kozlovna a působí jako delegát fotbalového svazu.
Stýskáte si, že se vám před tímto rozhovorem špatně usínalo. Proč?
Věděl jsem, že budu chtít říct něco důležitého a vážného. Něco o tom, kudy by se náš fotbal měl ubírat. Prostě jsem si v hlavě sumíroval zásadní myšlenky. Ležel jsem v posteli, sám sobě kladl otázky a moc hezky jsem si na ně odpovídal. Byl jsem při tom hodně odvážný a nevím, jestli to teď naživo dokážu zopakovat.
Odkud byste tedy povídání o fotbale chtěl začít?
Nebudu chválit národní mužstvo, Slavii ani Spartu, To by bylo nošení dříví do lesa. Což takhle začít rozhodčími. Je fakt, že oni to schytávají na každém kroku, a přitom zlí být nechtějí. Ale co nedávno předvedl Krula, který na Žižkově okatě potopil domácí v zápase se Spartou, nad tím zůstává rozum stát. A je to tím podezřelejší, že měsíc předtím odpískal výborně derby Slavie se Spartou.
Jak si tedy Krulovo selhání vysvětlujete?
Moc jsem o tom přemýšlel. Hned jsem věděl, že bych ho musel usvědčit na těch penaltách. Když zapískal tu první proti Žižkovu, tak musel, ale absolutně musel zapískat i další penaltový faul proti Spartě. Je to až neuvěřitelné, ale řeknu to na rovinu: Nejspíš musel být podplacený. Alespoň já jiné vysvětlení nemám. A co řeknu teď, to je opravdu hrozné. Já se mu totiž na druhou stranu ani moc nedivím - je před Vánocemi, m ezi lidmi panuje ta příslovečná blbá nálada a skoro každý je bez peněz.
Takhle to snad ale nemůže zůstat?
Nemůže. Já přišel do fotbalu s tím, že mu nějak pomůžu. Že s těmi rozhodčími budu kamarád, půjdu na ně lidsky. Mně osobně to jako delegátovi vychází, ještě žádný větší malér s rozhodčím jsem neměl. Pak mě mrzí, když přijde zápas jako na Viktorce. Ale proč se divit, když berou ti nahoře, tak proč by nebrali ti dole. A že to tak nemůže zůstat? Cha, cha. Vždyť když v létě v pětadevadesátém tehdejší benešovský fotbalový mecenáš Švarc řekl veřejně, že rozhodčím musel dávat úplatky, vyšetřovalo se, vyšetřovalo, až se vyšetřilo, že v našem fotbale se to vlastně neděje.
Jste připraven obhajovat své názory, i kdybyste musel skončit jako delegát?
To se snad ani nemusíte ptát. Já myslím, že upřímně mluvím o bolestech fotbalu, rozhodně si nepřipadám jako jeho nepřítel, spíš naopak. Chci mu opravdu pomoci, jsem na stejné lodi jako předseda fotbalového svazu Chvalovský, předseda komise rozhodčích Macela a další šéfové. Ale že na Žižkově nebylo s rozhodčím Krulou něco v pořádku, to poznala i moje babička. A pakliže nebylo v pořádku to, na co všichni myslíme, musí to stačit k tomu, aby byl z listiny rozhodčích vyřazen. My se sice nikdy nedozvíme, jak to opravdu bylo, ale co veřejnost viděla, to musí k vyhazovu stačit. Ať si můj spoluhráč z Dukly a kamarád Luděk Macela myslí cokoli, ať mě klidně ze seznamu delegátů třeba vyhodí. Ale pak bude mít ve fotbalové veřejnosti a samozřejmě v novinách mnohem těžšího protivníka, než měl dosud. Já chci jen čestně pracovat pro svaz, vždyť já vlastně mezi delegáty kvůli Macelovi šel, protože jsem mu chtěl pomoci. A jestli se bude pro pravdu zlobit, pak to není v pořádku. Pak se kroutí Luděk, a ne já. Protože se mnou souhlasí devadesát procent lidí.
Nevyvíjíte na šéfa rozhodčích poněkud nápadný tlak?
To, že takhle mluvím k Macelovi, jehož si nesmírně vážím, považuju spíš za sportovně-společenskou drzost. On to ve své funkci lehké nemá, vím, kolik musí dělat ústupků, jaký musí být diplomat. Na stole mu neustále drnčí telefon, všichni si stěžují, ten nás zase zaříznul, ten nám dal. Naštěstí se v těch nářcích už umí orientovat, pozná, co je nesmysl, na čem by mohlo být kus pravdy, a jenom ty velké maléry podrobně zkoumá. Teď se jeden takový velký případ narodil kvůli Krulovi. A jestli Macela zareaguje nekompromisně, prokáže fotbalu obrovskou službu. Navíc by to byla jedinečná prevence, protože si dovedu představit, co by se asi tak na prvoligových hřištích na jaře dělo, kdyby to Krulovi prošlo.
Zdá se, že pokud jde o domácí fotbal, optimistou nejste.
Vůbec nechci být tím, kdo náš fotbal jenom napaluje, to bych nedělal delegáta. Jenže za úspěchy národního mužstva, Slavie a Sparty se všechno schovat nedá. Přísahám, že mám fotbal rád a že mu chci pomoci. Ale když řeknu pravdu, tak je to špatně. Já myslel, že už to tady jednou bylo, aby člověk musel mluvit tak, jak si přejí ti nahoře. Mluvím prostě tak, jak to cítím, a přitom vím, že tomu nemůžu ublížit. Ale zrovna tak fotbalu nechci škodit tím, že mu budu pochlebovat.
Vůči čemu máte ve fotbale největší averzi?
Nesnáším simulanty a takové ty drobné neférovosti. Vadí mi, když fotbalisté v naší lize v jednom kuse simulují a válejí se po sebemenším kontaktu se soupeřem. Na to se opravdu nedá dívat. A já vím stoprocentně, že jim trenéři říkají: Jak se vás dotkne, spadni, lži, hádej se. A to jsou takové špatnosti, že je mi z nich zle. Jenže když jsou dnes v lize takové peníze, tak se těm podvůdkům ani nedivím. Navíc, proč by měl být zrovna fotbalista čestný, když takoví nejsou mnozí naši politici. To my fotbalisti jsme proti politikům pořád ještě dost féroví.
Trestal byste simulanty dodatečně na základě videozáznamu, jako to před lety udělali v Německu s Möllerem, který v bundeslize nafilmoval penaltu?
Určitě. Tyhle filmovačky jsou obrovským podrazem na fotbal, na rozhodčí i na diváky, prostě na každého. Musel třeba Lokvenc spadnout na Žižkově, když ho Mlejnský jen držel za tričko? Já samozřejmě držení za dres nesnáším, ale žižkovský obránce mu tím k zemi nepomohl, určitě ho nestáhl. Ale Lokvenc se skácel jako podťatý. Ať se to mydlí, ať jsou hráči agresivní jako v Bohemians, ale ať ke hře přistupují chlapsky, bez jakýchkoli úmyslů, jak podloudně vyzrát na soupeře i na rozhodčího.
Vzpomněl jste Bohemians. Jejich herní styl založený především na kondici a bojovnosti vám imponuje?
Oni tedy fotbal moc neumějí, ale je to pro mě jediné anglické mužstvo v naší lize. Škoda jen, že si na kdeco stěžují jako Češi. Když už hrajou jako Angličani, tak ať se jako Angličani také chovají a pořád nebrečí, jak jim někdo křivdí.
Pokud jde o náročný fotbal Bohemians, domníváte se, že jejich trenér Petržela jde správnou cestou?
Řekl bych, že to dělá dobře. Už proto, že lidi na ně chodí. Petržela je dobrý trenér, který dokáže hráče nažhavit. Na druhou stranu ale dokáže člověka i utavit k smrti. Jenže on si prostě jako jeden z mála uvědomil, že když nemá fotbalisty, musí na to jinak. Tak do nich napumpoval kondici, vsadil na agresivitu, na rychlost, a vidíte, jsou čtvrtí. Klobouk dolů před jeho metodami a psychologií.
A jak by asi vypadaly metody a psychologie trenéra Vízka?
To ví jen bůh, protože Vízek se nestal trenérem, ale hospodským. Ve své Kozlovně sice pivo netočím, ale co se týče zázemí pivnice, stojím na prvním místě já. Tak se za hospodského považuju.
A pivu rozumíte?
Za těch deset let, co v něm dělám, jsem se o něm hodně dozvěděl a naučil. Třeba jak pivo ošetřovat, by bylo na dlouhé povídání, tak to zkrátím. Beru z Plzeňského pivovaru Gambrinus i Prazdroj a dělám to tak, aby se přesně v té podobě, jak se uvaří, i točilo. Žádné příchutě a pachutě z předlouhých hadic a trubek.
A točí se v Kozlovně správná míra?
Správná míra. My o té rysce na půllitru samozřejmě víme, jenže, znáte to, v tom fofru. Ale určitě se v okolí neříká, že na pivu šidíme.
Považujete se vedle hospodského i za podnikatele?
Jistě. Hlavně proto, že mi hospoda patří a že mě živí.
Ale asi byste ji neměl, kdyby nebylo vašeho dvouletého angažmá ve francouzském Le Havru.
To je fakt. Já tam při první výplatě koukal jak blázen, protože tenkrát jsem dostal v přepočtu na koruny asi sto tisíc. A přibližně tolik jsem předtím v Dukle vydělal za rok. A to jsem se později z tamních novin dozvěděl, že jsem nejhůř placený zahraniční fotbalista ve Francii. A po roce jsem dostal přidáno, protože klubovému vedení bylo líto, jak mě ždímá Pragosport. Tomu jsem musel z platu odvádět kolem pětatřiceti procent.
A jak se to tedy seběhlo s tou hospodou?
Koupil jsem ji v prvním kole privatizace. A musím říct, že tahle hospoda, to je jako když hrajete anglickou Premier League.
Jak to myslíte?
Že vydělávám a jsem úspěšný. Ovšem hlavně proto, že je to moje a nemusím platit nájem. Kdybych byl v nájmu, tak nemá cenu dělat hospodu. Protože nájemní podmínky jsou dnes tak tvrdé, že by mi mohli říct třeba osmdesát sto tisíc měsíčně a vydělával bych jen na chleba. Proto padají hospody. A nesmím taky zapomenout na hosty. Chodí mi tam lidi, mám narváno. Jinak bych to taky nemohl dělat.
Prozradíte, kdo vám dal na pivnici tip?
Vlastně nikdo. Bydlel jsem nedaleko, chodil jsem do ní a hrál tam karty. A když ji po revoluci Restaurace a jídelny Prahy 8 prodávaly do osobního vlastnictví, šel jsem do toho s jedním společníkem. Ten po čase odcházel, tak jsem ho vyplatil a jsem v ní pán.
Takže chudého důchodcovského stáří se bát nemusíte.
Dcera Pavlína je vdaná, doufám, že šťastně. I když nemá tak dobrého fotbalistu, jako jsem byl já, Vláďa Šmicer je hodný, že mi odvalil jeden balvan. A syn Láďa jednou dostane Kozlovnu. Já kalhoty mám, karty a tenis o peníze hrát umím, a co víc potřebuju. A kdyby mi někdy náhodou přece jen bylo nejhůř, tak mi Pavlína ze Šmícových peněz padesát tisíc dá, Láďa z Kozlovny dalších padesát a budu žít dál. Vychoval jsem si děti tak, aby mě umřít nenechaly.
Není vám líto, že nemůžete hrát dnes? Za ty miliony, jako třeba Nedvěd, Berger, váš zeť Šmicer a další legionáři?
Mrzí mě to hrozně. Ale musím skromně přiznat, že za ty miliony bych hrál asi líp.
Kdo je dnes u nás fotbalista podle vašeho gusta?
Jéžiš, s tím na mě radši nechoďte.
To jste snad druhý Bican a naznačujete, že vašich kvalit ještě nikdo nedosáhl?
No právě. Já to ale nemám zapotřebí, protože ti mladí se na vás okamžitě naštvou. Jenže oni se naštvou kvůli tomu, že srovnáváte jejich fotbalový um se svým, zatímco finanční srovnání jim nevadí, na peníze jsou pašáci. Já bral v Dukle sto tisíc ročně a Siegl má dnes ve Spartě za rok devět milionů. Jistě uznáte, že jenom inflací to není. A tak se ptám, kolikrát je Siegl lepší fotbalista, než jsem byl já. Desetkrát, dvacetkrát, nebo víc než padesátkrát?
Dva měsíce jste dědečkem. Mohl byste čtenářům prozradit, jak jste toužebně čekal na vnuka?
Po posledním kvalifikačním zápase s Faerskými ostrovy jsem chtěl jsem jet ze Sparty domů, vtom přiběhne Šmicer a říká, Pavlu odvezli. A za chvíli Pavlína mobilem z Liverpoolu, tati, jsem v porodnici. Přitom měla termín až za deset dní. Povídám Šmicrovi, jedu s vámi do Continentalu, protože bych doma stejně neusnul. Za chvíli zase Pavlína, do chvilky mám rodit. V hotelu jsme si sedli a Pavlína mi každých deset minut volala. Po půlnoci moje zlatá holka hlásila, že už to asi začíná, a já si říkal, že se ještě ozve, že už tlačí.
A jak to dopadlo?
Musím připomenout, že jsem strašně chtěl vnuka, už jsem si představoval, jak ho učím ty kličky a jak jednou, až v Paříži dostane Zlatý míč, vzpomene taky na dědu. Pořád jsem Pavlu hecoval, aby myslela na kluka. Někdy kolem druhé volala její kamarádka, že je to složitý porod, že je to těžké a tak. Tak jsme dál seděli u stolu s Chvalovským, Macelou, Chovancem, Haškem a manželkama. Všichn i říkali, že už to musí být každou chvilku. Ale ve čtyři pořád nic, tak jsem dal ještě tři šampusy, ťukli jsme si na šťastný porod a rozešli se. Doma jsem se chystal do postele, v pět volá Šmíca z diskotéky, že pořád nic, ale prý to bude každou chvíli. Říkám, už nečekám, jsem utahaný, jdu spát. V půl šesté telefon a Šmíca. Tak už je to venku, říká. A mně podle jeho tónu bylo jasné, že je to holka. On totiž samozřejmě věděl, jak zoufale chci kluka. Tak jsem se jen zmohl na větu: A kvůli tomu mě budíš, kvůli holce?
Trucoval jste dlouho?
Já netrucoval, ale já se pár týdnů doslova rouhal, a to silně. Jenom v hospodě jsem musel dodržet slib, že toho kluka oslavíme. A tak v Kozlovně dva dny po narození holky visel plakát Kdo má žízeň, ten ať pije, dnes to platí Natálie. Stálo mě to pětatřicet tisíc. Ale poslouchejte, co se stalo. Asi po měsící s tou Natálkou přijeli k nám. Takhle v tašce ji měli, panebože, já z ní byl v tu chvíli úplně pryč. A už nechci kluka. Dali ji do postýlky, krásné dupačky, prostě to na mě ušili. Já už ani neprotestoval, že jí nedali jméno Ladislava. Já dobře vím, že každé mimino vypadá jako stažený králík, ale Natálka má všechno, co krásná holčička mít má, vlásky, kouká, neuvěřitelné. A ženské kolem se mi smějou, to my známe, dědečku.
Stýskáte si, že se vám před tímto rozhovorem špatně usínalo. Proč?
Věděl jsem, že budu chtít říct něco důležitého a vážného. Něco o tom, kudy by se náš fotbal měl ubírat. Prostě jsem si v hlavě sumíroval zásadní myšlenky. Ležel jsem v posteli, sám sobě kladl otázky a moc hezky jsem si na ně odpovídal. Byl jsem při tom hodně odvážný a nevím, jestli to teď naživo dokážu zopakovat.
Odkud byste tedy povídání o fotbale chtěl začít?
Nebudu chválit národní mužstvo, Slavii ani Spartu, To by bylo nošení dříví do lesa. Což takhle začít rozhodčími. Je fakt, že oni to schytávají na každém kroku, a přitom zlí být nechtějí. Ale co nedávno předvedl Krula, který na Žižkově okatě potopil domácí v zápase se Spartou, nad tím zůstává rozum stát. A je to tím podezřelejší, že měsíc předtím odpískal výborně derby Slavie se Spartou.
Jak si tedy Krulovo selhání vysvětlujete?
Moc jsem o tom přemýšlel. Hned jsem věděl, že bych ho musel usvědčit na těch penaltách. Když zapískal tu první proti Žižkovu, tak musel, ale absolutně musel zapískat i další penaltový faul proti Spartě. Je to až neuvěřitelné, ale řeknu to na rovinu: Nejspíš musel být podplacený. Alespoň já jiné vysvětlení nemám. A co řeknu teď, to je opravdu hrozné. Já se mu totiž na druhou stranu ani moc nedivím - je před Vánocemi, m ezi lidmi panuje ta příslovečná blbá nálada a skoro každý je bez peněz.
Takhle to snad ale nemůže zůstat?
Nemůže. Já přišel do fotbalu s tím, že mu nějak pomůžu. Že s těmi rozhodčími budu kamarád, půjdu na ně lidsky. Mně osobně to jako delegátovi vychází, ještě žádný větší malér s rozhodčím jsem neměl. Pak mě mrzí, když přijde zápas jako na Viktorce. Ale proč se divit, když berou ti nahoře, tak proč by nebrali ti dole. A že to tak nemůže zůstat? Cha, cha. Vždyť když v létě v pětadevadesátém tehdejší benešovský fotbalový mecenáš Švarc řekl veřejně, že rozhodčím musel dávat úplatky, vyšetřovalo se, vyšetřovalo, až se vyšetřilo, že v našem fotbale se to vlastně neděje.
Jste připraven obhajovat své názory, i kdybyste musel skončit jako delegát?
To se snad ani nemusíte ptát. Já myslím, že upřímně mluvím o bolestech fotbalu, rozhodně si nepřipadám jako jeho nepřítel, spíš naopak. Chci mu opravdu pomoci, jsem na stejné lodi jako předseda fotbalového svazu Chvalovský, předseda komise rozhodčích Macela a další šéfové. Ale že na Žižkově nebylo s rozhodčím Krulou něco v pořádku, to poznala i moje babička. A pakliže nebylo v pořádku to, na co všichni myslíme, musí to stačit k tomu, aby byl z listiny rozhodčích vyřazen. My se sice nikdy nedozvíme, jak to opravdu bylo, ale co veřejnost viděla, to musí k vyhazovu stačit. Ať si můj spoluhráč z Dukly a kamarád Luděk Macela myslí cokoli, ať mě klidně ze seznamu delegátů třeba vyhodí. Ale pak bude mít ve fotbalové veřejnosti a samozřejmě v novinách mnohem těžšího protivníka, než měl dosud. Já chci jen čestně pracovat pro svaz, vždyť já vlastně mezi delegáty kvůli Macelovi šel, protože jsem mu chtěl pomoci. A jestli se bude pro pravdu zlobit, pak to není v pořádku. Pak se kroutí Luděk, a ne já. Protože se mnou souhlasí devadesát procent lidí.
Nevyvíjíte na šéfa rozhodčích poněkud nápadný tlak?
To, že takhle mluvím k Macelovi, jehož si nesmírně vážím, považuju spíš za sportovně-společenskou drzost. On to ve své funkci lehké nemá, vím, kolik musí dělat ústupků, jaký musí být diplomat. Na stole mu neustále drnčí telefon, všichni si stěžují, ten nás zase zaříznul, ten nám dal. Naštěstí se v těch nářcích už umí orientovat, pozná, co je nesmysl, na čem by mohlo být kus pravdy, a jenom ty velké maléry podrobně zkoumá. Teď se jeden takový velký případ narodil kvůli Krulovi. A jestli Macela zareaguje nekompromisně, prokáže fotbalu obrovskou službu. Navíc by to byla jedinečná prevence, protože si dovedu představit, co by se asi tak na prvoligových hřištích na jaře dělo, kdyby to Krulovi prošlo.
Zdá se, že pokud jde o domácí fotbal, optimistou nejste.
Vůbec nechci být tím, kdo náš fotbal jenom napaluje, to bych nedělal delegáta. Jenže za úspěchy národního mužstva, Slavie a Sparty se všechno schovat nedá. Přísahám, že mám fotbal rád a že mu chci pomoci. Ale když řeknu pravdu, tak je to špatně. Já myslel, že už to tady jednou bylo, aby člověk musel mluvit tak, jak si přejí ti nahoře. Mluvím prostě tak, jak to cítím, a přitom vím, že tomu nemůžu ublížit. Ale zrovna tak fotbalu nechci škodit tím, že mu budu pochlebovat.
Vůči čemu máte ve fotbale největší averzi?
Nesnáším simulanty a takové ty drobné neférovosti. Vadí mi, když fotbalisté v naší lize v jednom kuse simulují a válejí se po sebemenším kontaktu se soupeřem. Na to se opravdu nedá dívat. A já vím stoprocentně, že jim trenéři říkají: Jak se vás dotkne, spadni, lži, hádej se. A to jsou takové špatnosti, že je mi z nich zle. Jenže když jsou dnes v lize takové peníze, tak se těm podvůdkům ani nedivím. Navíc, proč by měl být zrovna fotbalista čestný, když takoví nejsou mnozí naši politici. To my fotbalisti jsme proti politikům pořád ještě dost féroví.
Trestal byste simulanty dodatečně na základě videozáznamu, jako to před lety udělali v Německu s Möllerem, který v bundeslize nafilmoval penaltu?
Určitě. Tyhle filmovačky jsou obrovským podrazem na fotbal, na rozhodčí i na diváky, prostě na každého. Musel třeba Lokvenc spadnout na Žižkově, když ho Mlejnský jen držel za tričko? Já samozřejmě držení za dres nesnáším, ale žižkovský obránce mu tím k zemi nepomohl, určitě ho nestáhl. Ale Lokvenc se skácel jako podťatý. Ať se to mydlí, ať jsou hráči agresivní jako v Bohemians, ale ať ke hře přistupují chlapsky, bez jakýchkoli úmyslů, jak podloudně vyzrát na soupeře i na rozhodčího.
Vzpomněl jste Bohemians. Jejich herní styl založený především na kondici a bojovnosti vám imponuje?
Oni tedy fotbal moc neumějí, ale je to pro mě jediné anglické mužstvo v naší lize. Škoda jen, že si na kdeco stěžují jako Češi. Když už hrajou jako Angličani, tak ať se jako Angličani také chovají a pořád nebrečí, jak jim někdo křivdí.
Pokud jde o náročný fotbal Bohemians, domníváte se, že jejich trenér Petržela jde správnou cestou?
Řekl bych, že to dělá dobře. Už proto, že lidi na ně chodí. Petržela je dobrý trenér, který dokáže hráče nažhavit. Na druhou stranu ale dokáže člověka i utavit k smrti. Jenže on si prostě jako jeden z mála uvědomil, že když nemá fotbalisty, musí na to jinak. Tak do nich napumpoval kondici, vsadil na agresivitu, na rychlost, a vidíte, jsou čtvrtí. Klobouk dolů před jeho metodami a psychologií.
A jak by asi vypadaly metody a psychologie trenéra Vízka?
To ví jen bůh, protože Vízek se nestal trenérem, ale hospodským. Ve své Kozlovně sice pivo netočím, ale co se týče zázemí pivnice, stojím na prvním místě já. Tak se za hospodského považuju.
A pivu rozumíte?
Za těch deset let, co v něm dělám, jsem se o něm hodně dozvěděl a naučil. Třeba jak pivo ošetřovat, by bylo na dlouhé povídání, tak to zkrátím. Beru z Plzeňského pivovaru Gambrinus i Prazdroj a dělám to tak, aby se přesně v té podobě, jak se uvaří, i točilo. Žádné příchutě a pachutě z předlouhých hadic a trubek.
A točí se v Kozlovně správná míra?
Správná míra. My o té rysce na půllitru samozřejmě víme, jenže, znáte to, v tom fofru. Ale určitě se v okolí neříká, že na pivu šidíme.
Považujete se vedle hospodského i za podnikatele?
Jistě. Hlavně proto, že mi hospoda patří a že mě živí.
Ale asi byste ji neměl, kdyby nebylo vašeho dvouletého angažmá ve francouzském Le Havru.
To je fakt. Já tam při první výplatě koukal jak blázen, protože tenkrát jsem dostal v přepočtu na koruny asi sto tisíc. A přibližně tolik jsem předtím v Dukle vydělal za rok. A to jsem se později z tamních novin dozvěděl, že jsem nejhůř placený zahraniční fotbalista ve Francii. A po roce jsem dostal přidáno, protože klubovému vedení bylo líto, jak mě ždímá Pragosport. Tomu jsem musel z platu odvádět kolem pětatřiceti procent.
A jak se to tedy seběhlo s tou hospodou?
Koupil jsem ji v prvním kole privatizace. A musím říct, že tahle hospoda, to je jako když hrajete anglickou Premier League.
Jak to myslíte?
Že vydělávám a jsem úspěšný. Ovšem hlavně proto, že je to moje a nemusím platit nájem. Kdybych byl v nájmu, tak nemá cenu dělat hospodu. Protože nájemní podmínky jsou dnes tak tvrdé, že by mi mohli říct třeba osmdesát sto tisíc měsíčně a vydělával bych jen na chleba. Proto padají hospody. A nesmím taky zapomenout na hosty. Chodí mi tam lidi, mám narváno. Jinak bych to taky nemohl dělat.
Prozradíte, kdo vám dal na pivnici tip?
Vlastně nikdo. Bydlel jsem nedaleko, chodil jsem do ní a hrál tam karty. A když ji po revoluci Restaurace a jídelny Prahy 8 prodávaly do osobního vlastnictví, šel jsem do toho s jedním společníkem. Ten po čase odcházel, tak jsem ho vyplatil a jsem v ní pán.
Takže chudého důchodcovského stáří se bát nemusíte.
Dcera Pavlína je vdaná, doufám, že šťastně. I když nemá tak dobrého fotbalistu, jako jsem byl já, Vláďa Šmicer je hodný, že mi odvalil jeden balvan. A syn Láďa jednou dostane Kozlovnu. Já kalhoty mám, karty a tenis o peníze hrát umím, a co víc potřebuju. A kdyby mi někdy náhodou přece jen bylo nejhůř, tak mi Pavlína ze Šmícových peněz padesát tisíc dá, Láďa z Kozlovny dalších padesát a budu žít dál. Vychoval jsem si děti tak, aby mě umřít nenechaly.
Není vám líto, že nemůžete hrát dnes? Za ty miliony, jako třeba Nedvěd, Berger, váš zeť Šmicer a další legionáři?
Mrzí mě to hrozně. Ale musím skromně přiznat, že za ty miliony bych hrál asi líp.
Kdo je dnes u nás fotbalista podle vašeho gusta?
Jéžiš, s tím na mě radši nechoďte.
To jste snad druhý Bican a naznačujete, že vašich kvalit ještě nikdo nedosáhl?
No právě. Já to ale nemám zapotřebí, protože ti mladí se na vás okamžitě naštvou. Jenže oni se naštvou kvůli tomu, že srovnáváte jejich fotbalový um se svým, zatímco finanční srovnání jim nevadí, na peníze jsou pašáci. Já bral v Dukle sto tisíc ročně a Siegl má dnes ve Spartě za rok devět milionů. Jistě uznáte, že jenom inflací to není. A tak se ptám, kolikrát je Siegl lepší fotbalista, než jsem byl já. Desetkrát, dvacetkrát, nebo víc než padesátkrát?
Dva měsíce jste dědečkem. Mohl byste čtenářům prozradit, jak jste toužebně čekal na vnuka?
Po posledním kvalifikačním zápase s Faerskými ostrovy jsem chtěl jsem jet ze Sparty domů, vtom přiběhne Šmicer a říká, Pavlu odvezli. A za chvíli Pavlína mobilem z Liverpoolu, tati, jsem v porodnici. Přitom měla termín až za deset dní. Povídám Šmicrovi, jedu s vámi do Continentalu, protože bych doma stejně neusnul. Za chvíli zase Pavlína, do chvilky mám rodit. V hotelu jsme si sedli a Pavlína mi každých deset minut volala. Po půlnoci moje zlatá holka hlásila, že už to asi začíná, a já si říkal, že se ještě ozve, že už tlačí.
A jak to dopadlo?
Musím připomenout, že jsem strašně chtěl vnuka, už jsem si představoval, jak ho učím ty kličky a jak jednou, až v Paříži dostane Zlatý míč, vzpomene taky na dědu. Pořád jsem Pavlu hecoval, aby myslela na kluka. Někdy kolem druhé volala její kamarádka, že je to složitý porod, že je to těžké a tak. Tak jsme dál seděli u stolu s Chvalovským, Macelou, Chovancem, Haškem a manželkama. Všichn i říkali, že už to musí být každou chvilku. Ale ve čtyři pořád nic, tak jsem dal ještě tři šampusy, ťukli jsme si na šťastný porod a rozešli se. Doma jsem se chystal do postele, v pět volá Šmíca z diskotéky, že pořád nic, ale prý to bude každou chvíli. Říkám, už nečekám, jsem utahaný, jdu spát. V půl šesté telefon a Šmíca. Tak už je to venku, říká. A mně podle jeho tónu bylo jasné, že je to holka. On totiž samozřejmě věděl, jak zoufale chci kluka. Tak jsem se jen zmohl na větu: A kvůli tomu mě budíš, kvůli holce?
Trucoval jste dlouho?
Já netrucoval, ale já se pár týdnů doslova rouhal, a to silně. Jenom v hospodě jsem musel dodržet slib, že toho kluka oslavíme. A tak v Kozlovně dva dny po narození holky visel plakát Kdo má žízeň, ten ať pije, dnes to platí Natálie. Stálo mě to pětatřicet tisíc. Ale poslouchejte, co se stalo. Asi po měsící s tou Natálkou přijeli k nám. Takhle v tašce ji měli, panebože, já z ní byl v tu chvíli úplně pryč. A už nechci kluka. Dali ji do postýlky, krásné dupačky, prostě to na mě ušili. Já už ani neprotestoval, že jí nedali jméno Ladislava. Já dobře vím, že každé mimino vypadá jako stažený králík, ale Natálka má všechno, co krásná holčička mít má, vlásky, kouká, neuvěřitelné. A ženské kolem se mi smějou, to my známe, dědečku.
