Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hrdost ani pýcha se nedostavily

11 2003
Břeclav - Když se v Charvatské Nové Vsi, čtvrti na okraji Břeclavi, budete ptát po domu rodiny Příborských, místní vás nasměrují neomylně: "Ano, pan doktor, tak to je tenhle zelenkavý barák," řeknou. Chirurga Miroslava Příborského zde znají skoro všichni. Reakce možná budou jiné poté, co jedenadvacetiletý plavec Jan Příborský před několika dny překonal kanál La Manche. V úterý večer se vrátil, odpočívá a nestačí počítat návštěvy.

"Zrovna volali ze školního časopisu," povídal na dvoře za domkem, když musel odběhnout k jednomu z telefonátů.

Stačil se vám za těch pár dní od návratu proměnit život?
Ještě ne, i když zájem jsem vzbudil značný. Velkou pozornost jsem nečekal, protože jsem si myslel, že když jsem sedmý Čech v řadě, budu možná mít článek v regionálních novinách. Příští týden mě mají přijmout na radnici. Město Břeclav je jeden ze sponzorů akce, tam jít musím i chci.

Mnoho lidí o vašem úmyslu přeplavat kanál La Manche nevědělo. Proč jste to tajil?
Já jsem nic netajil, ale ani jsem neměl potřebu se chlubit. Nikdo kromě známých se mě neptal, já sám jsem nic neventiloval a navíc v případě neúspěchu jsem neměl zájem o škodolibé poznámky, které by mohly přijít.

Ale ochudil jste se o triumfální přijetí, kamery na břehu...
A víte, že mi to nevadí? Kvůli tomu jsem to nedělal.

A proč tedy?
Pro sebe.

Jednou jste vstal z postele a řekl si, že Kanál přeplavete?
Motivací pro mě byly vždycky knížky. Něco si přečtu a jsem tím inspirován. Přečetl jsem si knihu Svítání nejen nad La Manche od Libora Laštíka (ten kanál La Manche přeplaval před pár lety - pozn. red.) a samozřejmě také knihu La Manche - můj osud od Františka Venclovského. Bylo mi třináct let a kanál La Manche mne začal zajímat.

Pro třináctiletého kluka to musela být vzdálená meta. Nečekám, že jste každý den myslel na to, jak jednou napodobíte Venclovského.
Nebral jsem to tak vážně, jako že jednou musím Kanál pokořit. Bavilo mě plavat, chodit trénovat, tak jsem se postupně zlepšoval a po maturitě, když jsem se dostal do Brna na školu, jsem se přihlásil do oddílu FIDES Brno. Pozvali mě na trénink, stal jsem se jejich členem a bylo to.

Od té doby jste se na přeplavbu Kanálu připravoval cíleně?
To ještě ne, samotný závěrečný trénink trval rok. Oslovil jsem trenéra Michala Štěrbu, který je v přípravě na tuto akci výborný a loni dovedl k přeplavbě Slováka Zoltána Makaie.

Jeden rok se zdá málo. Člověk musí mít pohromadě peníze, dlouhodobě trénovat... Vám to stačilo?
Záleží, jak pro koho je rok krátká doba. I Zoltán Makai to tak udělal. Každý den ráno brzy vstávat, dřít v bazénu, tahat pneumatiky a vědět, že někdy v budoucnosti, možná za dva roky, poplavete, to já bych nevydržel. S penězi jsem neměl problémy, protože otec mi hned řekl, že do toho půjdeme. Mohl jsem tedy finanční starosti hodit za hlavu.

Jste dosud nejmladším českým plavcem, který kanál La Manche překonal. Čím si to vysvětlujete?
Není směrodatné, kolik vám je let. Je důležité, kdy se rozhodnete, a pak musíte ujít cestu, která nějaký čas trvá. Jsou lidé, kteří se rozhodnou ve třiceti a plavou v pětatřiceti. Já jsem se rozhodl už ve třinácti. Čas jsem měl osm let a k cíli jsem došel.

V Kanálu panují drsné podmínky a plavec musí být psychicky natolik vyzrálý, aby je vydržel. Ruku na srdce, ne všichni mladí lidé v jedenadvaceti letech jsou natolik silní. Vy ano?
Já jsem sice nikdy neplaval čtyřicetikilometrové maratony, že bych měl za sebou kariéru dálkového plavce, o tom nemůže být řeč. Ale ještě než mi bylo dvacet let, byl jsem v Rusku, byl jsem stopem v Turecku. To mi dalo hodně při zpevňování vytrvalosti a vůle. Chodil jsem sedmdesátikilometrové pochody, dělal jsem extrémní věci.

A to ve vás vypěstovalo vytrvalost, píli, cílevědomost?
Myslím, že ano. Hlavně to Rusko. Částečně stopem a pak vlakem jsme se dostali až za Novosibirsk, na Altaj, a to bylo hodně dobrodružné. Nepřeháním, když řeknu, že šlo na každém kroku o život. Divočina, medvědi, omezený finanční fond... Víte, že to nesmíte podělat, jinak se odtud nedostanete.

Co na tohle říkali rodiče?
Oni byli zvyklí. Od patnácti, když jsem něco chtěl, tak to nebyla diskotéka, ale třeba možnost přespat sám v horách na Slovensku. Tohle mě lákalo.

Hrozilo vám někdy v kanálu La Manche něco podobného jako v Rusku? Měl jste pocit, že nedoplavete, nevylezete na břeh?
Takhle bídně to vypadalo v době, kdy bylo špatné počasí, a já jsem nemohl vystartovat. To bylo na celé akci absolutně nejtěžší. Tvrdá rána na psychiku, když se každý den ptáte a každý den dostanete odpověď, že dnes ještě ne. Když už potom přišel samotný pokus, věděl jsem, že doplavat musím. Čekal jsem to těžší.

Plaval jste dvanáct hodin, to je dlouhá doba na to, aby se vám před očima promítlo ledacos. Na co jste myslel?
Já jsem měl nařízené myslet výhradně na kvalitu záběru, na frekvenci pohybu, na podobné věci. Ale jenom tohle se nedá. Člověk přemýšlí, kolik toho má za sebou, kolik ho ještě čeká.

A co euforie při výstupu na břeh?
Bylo to dosažení cíle. Pro mě je důležitá cesta vedoucí k cíli, ta dělá člověka lepším. Zatím z dojmů převládá únava.

Neříkejte, že necítíte hrdost nebo pýchu.
Hrdost ani pýcha se nedostavily, ani je neočekávám. Uvědomuji si, že jsem něco dokázal, jsem rád, že se to povedlo. Bavilo mě o tu věc usilovat.

Kdo vám vlastně před osmi lety přinesl knihy o plavání?
Půjčil jsem si je sám v knihovně, stejně jako mnoho ostatních.

Už vás někdy napadlo, že to je možná náhoda, že jste sáhl zrovna po nich? Mohly to být knihy o létání a všechno mohlo mít úplně jiný směr.
Taky že byla spousta jiných knih o spoustě jiných věcí. Nakonec převládlo plavání, ale už dřív jsem se věnoval i jiným věcem. A budu se jim věnovat zase o něco víc.

Jakým?
Například horolezectví.

Tam už také máte cíl?
Ano, severní stěna Eigeru (jeden z nejobtížnějších alpských výstupů pozn. red.).

Už víte, kdy se do toho pustíte?
Nebude to hned, budu muset do rukou dostat techniku. Stejně jako u plavání je klíčové, jak se člověk dokáže sžít s živlem, co má proti sobě. Ale je to myšlenka, a to je nejdůležitější.

Asi je zbytečné se ptát, zda věříte, že to vyjde.
Věřím.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze