„Myslím, že Kraky je ten pravý,“ tvrdil exkapitán, který se přesunul na pozici asistenta trenéra.
Proč jste ho vybrali?
On je Moravák, má velké srdce. Musí se tu roli samozřejmě trošku naučit, ale je týmový. Dokáže fungovat i mimo hřiště, což upřímně někteří hráči ani neumí. Umí stmelovat partu. Jak jsem ho za ty roky poznal, nenapadlo mě moc jiných jmen. Kromě Roberta Landy, ale ten jednoznačně řekl, že kapitánem být nechce, protože brzy skončí. Doufám, že Kraky tu bude dlouho.
Zato vy jste v Děčíně dohrál. Jak jste si užil rozlučkový doják?
Hezky. I díky překvapením. Na začátku to byl pro mě masakr, když přišly handicapované děti, vyvěšení dresu zrovna tak. Nečekal jsem ani jedno z toho. Musím poděkovat Radce Freibergové z našeho klubu, s kterou jsme tuhle akci dávali dohromady strašně moc hodin. Myslím, že se povedla, lidí přišlo dost. Jsem rád, že přijeli všichni kluci. Zanechali v Děčíně stopy. A bylo vidět, když nastupovali, že je fanoušci hrozně rádi vidí. Báječné to bylo už v pátek večer, kdy se nás i s manželkami sešlo třicet, a pak i party v kempu.
Do zahajovací pětky jste si vyžádal Luboše Striu, svého bývalého parťáka z Děčína. Proč jeho?
S ním a s Tomášem Vyoralem jsem předváděl svůj nejlepší basketbal. Nemuseli jsme si nic říkat a my jsme věděli. Trenér Budínský vám to potvrdí. I on z nás cítil, že tým vedeme a že ho vedeme úspěšně. Vždycky nám akce nějak vyšla, to, jestli jsme pak dali nebo nedali koš, je věc druhá. Ta vnitřní síla, která mezi námi byla, nám strašně pomohla do finále. Byli jsme úžasní na hřišti, ale taky jsme bavili lidi, vymýšleli jsme věci navíc. I tohle tým vytáhlo ke stříbru. Byli jsme obyčejní kluci, kteří tady basket hráli dlouho, dali jsme tomu trošku víc než ostatní v lize. Teď můžu říct, že se nám všichni ze začátku smáli, co tady děláme za veslice a další oslavné kraviny po zápase nebo pozvánky. A teď když se podíváte, tvoří to každý. Jsem hrozně rád, že jsem byl u toho. A s nimi.
Se Striou si ještě zahrajete v Chomutově v Severočeské lize.
Já říkal, že bych nechtěl úplně skončit. Ale nechtěl jsem ani hrát 1. ligu, protože bych musel jezdit trénovat. A nejsem takový, že bych dorazil jen na zápas a jinak bych nic nedělal. V Chomutově mi to může vyhovovat. Budu mít nabitý program s áčkem, nabitý program s mládeží a vím, že jednou týdně pojedu na trénink a budu moct hrát zápas. Už teď s Lubošem chodíme trénovat, abychom tam nebyli za blbce. Je jedno, jestli to je NBL nebo 4. liga, prostě jsem takový. Těším se, až se vrátím do Chomutova. Bude to zajímavé, mají velké ambice. Uvidíme, co dokážeme.
Ale teď budete doma míň, než jste býval jako hráč, ne?
Stoprocentně. Já věděl, že to někdy přijde. Trávil jsem hodně času s mýma klukama, nedám na ně dopustit. Ale takový je život. Čtrnáct let jsem si v Děčíně užíval život jako každý sportovec. I když to někdy strašně bolí, je to namáhavé a stresující, někdy se přemáháte, může nám to každý závidět.
Po kariéře někteří sportovci cítí prázdno. U vás nehrozí?
Já vůbec nestihl mít deprese. Díval jsem se minulý týden na náš trénink a z kluků vyzařovala taková strašná energie! Přišli dva Američani, oni do toho dávají obrovský zápal a mně bylo trošičku líto, že už v tom nejsem. Že jsem ten venku, ne ten uvnitř. Bavilo by mě to. Poslední sezonu mi to chybělo, bylo to takové jo a ne. Moc stresu z toho, že každý chtěl potvrzovat roli vicemistra, a pak jsme nebyli schopní se uvolnit. A na to jsme asi dojeli. Teď do toho oni přinesli kouzelnou věc a já se na sezonu strašně těším i z pozice toho, že budu na střídačce pomáhat trenérovi.
A budete i dál pomáhat handicapovaným dětem přes projekt Koubasket. Jaké bylo vidět zástup těch, kterým jste zlepšil život?
Jsou neskuteční. Hustí! Netuším, jak se dali dohromady; když děláme různé akce, nikdy se takhle nesejdou. Krásný! Ale já jim pomohl jen nějakou částí. To, co pro ně dělají rodiče, by měli všichni adorovat. Oni jsou s nimi od rána do večera, oni pomáhají, oni to mají strašně těžké. Já se snažil díky svému jménu na téhle bázi fungovat, lidi to tady chápali a doufám, že budou dál. Před rodiči klobouk dolů, já jsem jen prostředník, že se lidi semkli a přispěli na dobrou věc.
Vyvěšení dresu s vaším číslem 15 vás taky hodně dostalo, že?
Je to úžasné. Ani nevím, jestli ho už nebude moct v Děčíně nikdo nosit. Asi ne. Ale kdyby ho můj Mára jednou oblékl, bylo by to hezké. Uvidíme, ještě je takový janek.
Je mu devět a při rozlučce jste si proti němu zahrál. Jaké to bylo?
Zajímavé. Už jen ho trénovat je složité. Je mi hrozně podobný, je strašně ctižádostivý. Ve škole i v basketu. Funguje, jak by měl, i když je někdy drzý. Hraje ve starších kategoriích o dva tři roky, má to těžké, je taková houžvička. Budu rád, když bude chtít hrát pořád basket. A ten můj menší ďáblík Fíla, to je stejné. On je stydlivý, je taky gauner, ale šikovný, chodí do basketbalové přípravky. Jestli to dotáhnou do 1. ligy nebo do reprezentace, to je podružná věc. Protože sport jim pomůže, aby byli lepšími lidmi. Tohle vždycky říkám všem. Je důležité, aby děti dělaly něco spolu, aby tvořily tým a vytvářely si pouta.