Bavilo by vás vůbec jezdit na vodě bez vítězství?
Nikdy jsem nebyla zaměřená pouze na vítězství. Pocit, že patříte ke světové špičce, dávají i čtvrtá pátá místa. Ale ne na dlouho, jen taková umístění by mně štvala.
Loni jste okusila dost porážek, ze šesti závodů Světového poháru jste vyhrála jen dva. I doma jste prohrávala.
Na to, jak jsem trénovala a jak pozdě jsem začala, to ještě dopadlo dobře.
Vaše domácí soupeřky Irena Pavelková a Marcela Sadilová sice neříkají, že tuhle sezonu vás budou jenom porážet, ale myslí si, že mají větší šance než kdy jindy.
Jste připravena na jejich útok?
Ale vždyť mě porážely i před olympiádou v Sydney! Vyhrát nade mnou není nic překvapivého, ale porážet mě systematicky, to už je rozdíl. Možná, že je k tomu už malý krůček, ale ještě jej udělat!
Říkají o vás, že nejste odvážnější, že hlavně máte víc zkušeností, víte, kdy kam s pádlem. Ale co vám opravdu závidí, je vaše zázemí. Manžel jako trenér, porozumění a klid v rodině, obdiv veřejnosti. Všechno se prý kolem vás točí, všechno máte.
No, nestěžuji si. Ale myslím si, že máme všechny tři srovnatelné podmínky. I Marcela má svého osobního trenéra a nakonec Luboš je teď profesionálním trenérem v Dukle Brandýs a nestará se jen o mne, má čtyři závodníky.
Vadí vám, že už na vás nemá tolik času?
Mám skoro opačný pocit. Když se teď jeho pozornost rozdělila, skoro jsem si oddechla.
Dá se se soupeřkami kamarádit?
Proč ne, ale my se zase tak často nepotkáváme, Marcela byla teď delší dobu v Austrálii, já v jižní Africe. Ale pokud se sejdeme, nemáme problémy si popovídat o čemkoli a svěřit se se svými starostmi, jak už to ženské mají ve zvyku. Ale že bychom na sebe dělaly ramena, mně to jezdí, a jen se těš, já ti to ukážu, to ne. Psychologická válka mezi námi neexistuje.
Máte velkou soupeřku i v zahraničí, Slovenku Elenu Kaliskou. Vyhrála Světový pohár. Není pro vás fatálním soupeřem, jakým býval Slovák Martikán pro Lukáše Pollerta?
To je taková novinářská spekulace, někomu najít osobního soupeře, a teď ho na něj navěsit a neustále ho připomínat. A počítat, kolikrát ona mne a kolikrát já ji porazila. Elena má na to vyhrávat, já pořád taky.
Ještě v Sydney, když jste zvítězila, jsme se vás ptali na další olympiádu v Aténách. Řekla jste tenkrát: Tak tam já už nebudu. Jenže do Atén už zbývají pouze dva roky.
Ano, pamatuji se. V tu chvíli jsem si nedokázala představit, že něco tak příšerného - trénink, tlaky, nejistotu - bych měla zase prožívat, i když to mělo nádherný konec. Už nikdy.
Atény se blíží, už tak rezolutní nejste?
Zdá se mi to pořád strašně daleko. Ale pokud mě nezačne něco opravdu bolet, abych se musela přemáhat nebo jít rovnou na operaci, je škoda se loučit.
Loňské mistrovství světa v Americe bylo kvůli zářijovému teroristickému útoku zrušeno. Svůj titul z předešlého šampionátu máte tedy ve francouzském Bourgu obhajovat letos.
Je tam strašně těžká voda, nevypočitatelné, stále se měnící řečiště, takže půjde i o štěstí, možná o náhodu. Mohu vyhrát, jsem ale připravena, že mohu skončit jen mezi deseti.
Nebojíte se života bez závodění?
Tréninků, kdy toho mám plné zuby, je hodně. Ale neřeknu si až do tohohle závodu, třeba do letošního mistrovství světa. Něco uměle utnout, pak by mně závodění opravdu mohlo bolestně chybět. Ale až jednou - kdy to bude, co já vím - nebudu někde vepředu, tak řeknu dost. A pak mi závodění chybět nebude.
