„Je v kabině nějaké šampíčko?“ křikla Raníková na kouče, který ji trénuje i ve francouzském Nantes. Před oslavou ale ještě odpovídala na dotazy novinářů.
Jak se brankářka cítí, když jí trenér tolik věří?
On je pan Bašný trošku psycholog. Umí s námi mluvit. (úsměv)
Změnila jste něco v přípravě něco oproti prvnímu zápasu?
Hlavně jsem se dívala, jak mně ty góly dávaly. Chtěla jsem se co nejlépe připravit. Dneska pomohlo, že jsem hned v úvodu chytila několik střel. Sebevědomí šlo nahoru.
Měla jste hned několik výborných zákroků, který z nich byl nejtěžší? Ta sedmička v poslední minutě?
Ano, ale já jsem věřila, že ji chytím.
I když Krpež-Slezaková byla předtím při všech sedmi úspěšná?
Právě, dala jich tolik, že to jednou muselo přijít. Já jsem vždycky věděla, kam vystřelí. Kolikrát mi chyběl jen kousek, ale vždycky to tam nějak prošlo. Tu poslední jsem věděla, že chytím a posunu tím mančaft na šampionát.
Pořád vám ale ještě zbývají dva kvalifikační zápasy, v Itálii a doma s Ukrajinou...
Dneska jsme ale udělaly velký krok. Teď už to jenom potvrdit výhrou v Itálii a doma zvládnout Ukrajinu. Ale už na nás nebude takový tlak, nebudeme muset.
Už tady se mi zdálo, že si zápas více užíváte, že nejste tolik pod tlakem jako před domácím publikem. Hraje se vám venku lépe?
To si nemyslím. Ale tady byla plná hala, lidi na nás sice kolikrát bučeli, byli proti nám, ale já mám takovou atmosféru ráda. Možná jsme doma víc nervózní. Dneska jsme chtěli domácí zaváhání napravit a myslím, že se nám to povedlo.
