Běžela 10. minuta utkání ve Ferndorfu, když Konšel z výskoku dopadl na levou odrazovou nohu a ucítil pronikavou bolest v koleni. Okamžitě věděl, že je to špatné. Diagnóza zněla jako rozsudek: přetržený zkřížený vaz a poškozený meniskus s prognózou léčení až jeden rok. „Ničeho nelituji,“ přesto říká čtyřiadvacetiletá spojka. „Kdybych měl vrátit čas o šest měsíců, podepsal bych to znovu,“ dodává litovelský rodák. Neutápí se v slzách sebelítosti a dělá vše pro to, aby se vrátil zpět na hřiště.
Vyčítáte někomu vaše zranění?
Ne, stalo se to bez kontaktu, nebylo v tom žádné zavinění soupeře ani moje. Sice jsem to zažil poprvé, ale hned jsem věděl, že je to špatné. Fyzioterapeut mě udržoval v naději, že by to utržené být nemuselo, ale vždycky počítám raději s horším, abych pak mohl být mile překvapen. Jenže během pár dnů potvrdilo vyšetření na magnetické rezonanci, co už jsem tušil.
Hned jste šel na operaci?
Klub mi sehnal perfektního doktora v Berlíně, takže jsem tam byl 19. prosince operovaný. První prognózy byly, že návrat bude trvat rok, ale berlínský doktor mi dává naději, že by to mohlo být jen šest sedm měsíců. Léčbě jsem tedy všechno upřednostnil a nejel jsem domů ani na Vánoce a silvestra. Chtěl jsem mít s kolenem úplný klid a věděl jsem, že tu o mě bude postaráno o hodně lépe než v Česku.
„Vážím si toho, že se živím tím, co mě baví. V zahraničí chci být co nejdéle.“ |
Jak vnímali v klubu, že ani na rekonvalescenci nejedete do Česka?
Říkali, že to ještě nezažili a poprvé museli hráče přemlouvat, aby jel domů. Ale vysvětlil jsem jim, že dlouhá cesta autem po operaci není nic snadného, stačily mi i dvě hodiny z Berlína po operaci, a jelikož nejsem nejmenší, není moc aut, kde bych se mohl natáhnout. Také jsem nechtěl přijet domů jako mrzák a říct mámě „Teď se o mě starej od rána do večera, přijel jsem ti zkazit Vánoce a klid“. Musel jsem oželet silvestra i proslulý litovelský házenkářský ples. Jenže když se jde do zahraničí, nejsou to jen pozitiva, ale i dost negativ. Vnímal jsem to tak, že jsem si to vybral sám.
Jaký byly první dojmy v Emporu?
Na jednu stranu jsem se strašně těšil na něco nového, ale na druhou přišel i strach, jestli budu stíhat. Na začátku se obavy potvrdily, byla to moje nejhorší příprava. Nikdo z házenkářů nemá rád přípravu, snad kromě Davida Barabáše z Litovle, který se v tom vyžívá. Byly to strašné dávky i počet tréninků a bolelo zvyknout si na přechod z toho českého standardu. V některých věcech jsem byl pozadu, ale musel jsem se přizpůsobit a dostat se na úroveň ostatních. Šlo hlavně o kondici, na čem jsem musel hodně zapracovat. Po měsíci už jsme dostali i balon a bylo to o něco lepší.
Na hřišti jste pak ukázal, proč vás chtěli?
Ten první měsíc na mě noví spoluhráči hleděli, protože neoplývám zrovna rychlostí. Tak jsem se snažil aspoň s balonem hrát co nejlépe.
Při podpisu smlouvy vám slibovali, že na vás chtějí sázet. Potvrdilo se to v soutěži?
Tak z poloviny. Skoro celou přípravu jsem odehrál vždy většinu každého utkání. Paradoxně nejlepší zápas před startem soutěže se mi povedl v poháru proti Flensburgu, který před dvěma lety vyhrál Ligu mistrů. Na začátku soutěže jsem taky nastupoval, góly mi padaly, ale to bylo jako všude, když přijde nový hráč a soupeři ho nemají načteného. Postupně se to měnilo, gólmani sledují videa a nastudují si vás, takže to bylo horší a pak už to bylo o zvykání, že se nebude dařit každý zápas, a dost jsem i seděl na lavičce. Kvůli výsledkům přišel nový kouč, se kterým jsem si sedl parádně. Přišel za mnou, že mi věří a chce na mně stavět, ale bohužel jsem pod ním stihl jen jeden zápas a deset minut, pak přišlo zranění. Proti Ferndorfu jsem dal první dva góly a říkal si, že se mi začíná dařit, ale v desáté minutě bylo hotovo.
Empor je ve druhé lize zatím poslední. Je to odraz výkonnosti?
Není to až takové překvapení, počítalo se s tím, že můžeme být dole, protože máme hodně mladý tým. Byl jsem udivený, když mi hned oficiálně oznámili, že patřím mezi staré, i když mi v srpnu bylo čtyřiadvacet a na tohle jsem se tedy necítil. Máme mladý tým, takže bojujeme a některé zápasy mi připomínají právě Litovel, kdy jsme taky hráli pěknou házenou, vedli jsme, ale na konci chyběly právě zkušenosti. Teď už se začalo blýskat na lepší časy, vyhráli jsme nad prvním a řeší se příchod posil.
Do léta se budete léčit, co bude s vámi dál?
Mám smlouvu i na příští sezonu, takže doufám, že zůstanu. Do Česka se zatím nechystám.
Martin Konšel ještě v dresu Litovle
Těšil jste se, že v klubu budete s krajanem Jakubem Zbořilem, ten ale v létě odešel.
Je ale v týmu, který je jen deset kilometrů daleko, takže stále bydlí o ulici dál a vídáme se dost často. Držíme spolu i s Honzou Komínkem, který tu hrál minulý rok. Sice teď nastupuje v 80 kilometrů vzdáleném Schwerinu, ale pořád bydlí v Rostocku.
V klubu si však česky nepromluvíte, pomohlo to vaší němčině?
Za šest měsíců už se němčina do mě dostane, i kdybych se učit nechtěl. Ale po házenkářské stránce jsem musel věci umět okamžitě, abych věděl, co se po mně chce, a řekl si s hráči co a jak. Pořád pracuji na zdokonalení běžné komunikace a doplňování slovní zásoby.
Jak trávíte volný čas?
Nejhorší bylo první období, kdy jsem nemohl nic dělat. Většinu dne ale strávím cvičením, na fyzioterapii, případně masáži. Dokonce jsem si pořídil televizi, i když jsem ji nikdy ani v Česku nesledoval. A k tomu Playstation, takže občas si krátím dlouhou chvíli hraním her. Ale i tak jsem vyhlížel čas, kdy budu moct chodit do posilovny cvičit od pasu nahoru a s kolenem se mi nic nestane, když na něj došlápnu.
Matěj KonšelVizitka Sny jsou od toho, aby se plnily. Matěj Konšel za tím svým odešel do německého Rostocku, kde se upsal místnímu druholigovému klubu HC Empor. „Je to pro mě velká výzva, protože jdu do kvalitnější a čistě profesionální soutěže,“ těšil se čtyřiadvacetiletý hráč vyhlášený tvrdou střelbou z dálky. Házenou se naučil hrát v Litovli, ve dvaceti letech nakoukl do extraligy v Dukle Praha, o rok později pomohl ke stříbru Cementu Hranice, a když Tatran postoupil do extraligy, vrátil se zpět do rodného města. „Hodně lidí mi to vyčítalo, že se v Litovli zahrabu, ale nikdy jsem návrat nebral jako chybu. Ukázalo se, že i z týmu, který hraje spodek tabulky, se dá dostat do zahraničí,“ říká někdejší nejlepší kanonýr Litovle. |
Stihl jste poznat okolí?
Mám rád přírodu, ale o samotě je horší vyrážet na výlety a ani volna moc nebývá. Většinou je v týdnu volná sobota a pak pondělí, ale dva dny za sebou ne, takže se nedal naplánovat větší výlet. Jednou se mi povedlo podívat se do blízkého národního parku. Také za mnou na pár dnů nebo týden přijelo dost kamarádů, za což jsem moc rád. Jinak máme dost dvoufázových tréninků, takže jsem přišel dopoledne, udělal jsem si jídlo, odpočinul si a vyrazil na druhý trénink. Na hale můžu strávit hodně času, když chci zajít do posilovny a protáhnout se.
Je tedy tohle ten házenkářský život, po kterém jste toužil?
Sen většiny házenkářů je zkusit si profesionální kariéru v zahraničí a můj taky. Jsem za to strašně rád, vážím si toho, že se živím tím, co mě baví, i když to má i svoje negativa. Mám už za sebou třetí operaci, ale neměnil bych. A kdybych se mohl vrátit o šest měsíců zpátky, tak bych to podepsal znovu. Ničeho nelituji a chci do budoucna v zahraničí pokračovat co nejdéle to půjde.
Teď se soustředíte na co nejrychlejší návrat?
Jistě, ale nechci to ani uspěchat. Slyšel jsem o hráčích, které koleno kvůli tomu nepřestalo bolet nebo se zranění opakovalo. Beru to tak, že to asi čeká všechny. Jeden známý mi říkal, že jdu ve šlépějích házenkářů Jardy Zemánka a Davida Juříčka, kteří odešli do zahraničí a vzápětí si udělali koleno. Kariérou se jim sice neblížím, ale beru si z nich to pozitivní, že i po takovém zranění s kolenem oba bez omezení hrají. Vnímám to optimisticky, že se můžu za sedm měsíců vrátit a zaklepat, že se to už nestane. Ale už jsem teď plastický házenkář – mám zoperované rameno, koleno a chodidlo, tak doufám, že teď budu hrát aspoň dva roky bez zranění.
I Litovel je zatím v extralize poslední, sledujete, jak válčí váš bývalý klub?
Sleduju na internetu všechny zápasy a jsem rád, že mě hráči zatím nevyhodili z facebookového chatu. Dost si s kluky i kamarády, kteří fandí, voláme. Výkony se zvedly, jenže z nich bohužel nejsou body. Do kronik se zapíše vítězství s Duklou, byl jsem rád, že vesnice, jako je Litovel, dokáže porazit hlavní město s reprezentanty. Fandím a nechci, aby moje rodné město spadlo do první ligy nebo se nějak rozpadlo, ale nevím, jak to bude, a to ani se společnou česko-slovenskou soutěží.
