O víkendu proti Jindřichovu Hradci Fabíková znovu přetáhla přes hlavu dres s třiatřicítkou a čtyřmi góly přispěla k výhře 25:21. "Nebyla jsem smířená s tím, jak jsem jako hráčka skončila. Srdce mi říkalo, že bych to ještě mohla zkusit."
Zora šla na podzim od porážky k porážce a jediné dva body získala ve druhém kole. Už jste se na to nemohla nečinně dívat?
Samozřejmě jsou všichni špatní z toho, že jsme po půlroce měli dva body. Trenérovi jsem říkala, že si nejsem jistá svou hrou, že bych chtěla vyčkat, jenže potom už to nějak šlo kolem mě. Družstvo se dostávalo do čím dál větší krize a vedení přišlo s tím, že jediné možné řešení je z asistentky udělat hrající asistentku. A já jsem neřekla ne.
V létě jste se přesunula z hřiště na lavičku a vedla bývalé spoluhráčky jako asistentka trenéra. Jak snáší váš návrat do původní role?
Není to jednoduché. Řvu po holkách, vyčítám jim chyby, ukazuji, chci je někam navést a teď jsem zpátky mezi nimi. Navíc se ode mě čeká, že je vytáhnu nahoru. To jsou očekávání, která vůbec nemám ráda.
Přesto jste svolila a znovu podepsala hráčskou smlouvu.
Pokud jde o to někomu pomoct a hrát házenou, to je moje srdcovka a hrála bych klidně i v padesáti. Ale že jsem nastoupila v Jindřichově Hradci, doteď tajím před maminkou a babičkou, protože nečtou internet. Nemusíme se bavit o tom, že bych chtěla hrát, ale pořád mám v hlavě důvody, proč už to nešlo.
Tedy vaše chatrné zdraví. Jak se cítíte po prvním zápase?
Momentálně se nemůžu vůbec hýbat, ale s tím jsem musela počítat. Vím, že nemůžu trénovat pětkrát týdně, ale jsem na tréninku s holkama pořád. Někdy jdu s nimi naplno, jindy ne. A zatímco se po zápase smějí a slaví, já hekám a ležím.
Domluva s klubem tedy zní, že budete hrát do konce sezony?
To určitě ne. Jsem asi prodloužená ruka trenéra na hřišti, protože někdy je tam "strašně špatně slyšet". Spíš budu hrát tam, kde se s trenérem shodneme, že to bude smysluplné a družstvu pomůže.
Olomoucká Lucie Fabíková v utkání proti ŠKP Bratislava.
Zora má před sebou tři zápasy se soupeři ze dna tabulky. Tady to smysl mít bude?
Bude záležet na taktice i počtu zraněných. Naším hlavním cílem je družstvo konsolidovat a začít vyhrávat. A jestli nastoupím v sobotu proti Nitře? O tom jsme se nebavili, protože na rovinu můžu říct i za trenéra, že jsme si po sobotní výhře neuvěřitelně oddechli. Získali jsme dva body, na které jsme dlouho čekali, a všechno přebila euforie.
Zvlášť když jste v Jindřichově Hradci prohrávaly ve druhém poločase o pět branek.
Tím pro nás je výhra cennější a mohla by holky nakopnout. Ověřily si, že tam, kde chybí zkušenost a um, musí se hrát kolektivem, bojovností, agresivitou. Díky tomu se družstvo dokázalo samo vytáhnout z problémů a otočilo zápas. Holky si dokázaly, že na to mají.
Jak jste se cítila na hřišti po více než půlroční pauze?
I když bych to od sebe ve svých letech nečekala, tak jsem byla nervózní. Chtěla jsem pomoct, nepřipouštěla jsem si, že bychom nevyhrály a do toho ze sebe setřepávala roli hráčky a asistentky najednou. Tím, že jsem do házené takový blázen, tak jsem do toho spadla a měla jsem strašnou radost po každém gólu. Do zápasu jsem byla ponořená až po uši. A pak jsem si náramně oddechla.
