Tenhle řídce zalidněný ostrov, kde jsou zimy kruté, moře bouřlivé a vítr ostrý, získal za celou svoji historii pouhé čtyři olympijské medaile. A je lehké rozhodnout, které si váží nejvíce.
„Házená už pro nás není jen sportem, ale součástí národního ducha,“ pronesl prezident Olafur Ragnar Grimsson v roce 2008 poté, co házenkáři Islandu přivezli z her v Pekingu stříbro a doma je vítaly davy. Finále tehdy v televizi sledovalo 85 procent populace a studie spotřeby vody prozradila, že v klíčových chvílích prakticky v celé zemi nikdo nešel na záchod...
Letošní letní fotbalová pohádka, když Island ku potěše pouhých zhruba 330 tisíc krajanů zcela senzačně došel do čtvrtfinále Eura, rezonovala celým kontinentem. Fotbal je jedničkou všude, i u potomků vikinských expanzí Skandinávií. Házená je však pro Island srdeční záležitostí – a souvisí vlastně také s míčem pro kopanou.
Další pokračování kvalifikace házenkářů o Euro 2018Po porážce 24:25 na Islandu přivítají svěřenci trenérů Jana Filipa a Daniela Kubeše v sobotu v Plzni od 14.25 Makedonii. Posledním účastníkem skupiny je Ukrajina, na turnaj do Chorvatska postoupí přímo dva nejlepší (a navrch nejlepší celek ze třetích míst napříč všemi skupinami. |
„Co mi kdy Islanďáci říkali, tak přes léto hráli fotbal venku, a když měli v zimě zasněžené hřiště, šli na házenou do haly,“ vypráví házenkářský reprezentant Pavel Horák; Češi ve středu právě v Reykjavíku zahájili boje o Euro 2018 jednogólovou prohrou. „Fotbal a házená jsou jejich dva národní sporty. Je jich sice málo, ale věnují se tomu skoro všichni.“
Důkazem je třeba to, jak na tréninkových fotbálcích mezi házenkářskými hvězdami v Kielu kdysi válel Aron Palmarsson – blonďatý génius, jenž režíruje islandský národní tým. „Kdyby ho někdo s námi viděl... Byl zdaleka nejlepší,“ vzpomínal na společné časy Filip Jícha.
Zrovna Palmarsson, eso Islandu i celé světové házené, již zažil i odvrácenou stranu ostrovní házenkářské mánie. „Zná nás úplně každý,“ říkal po stříbru z Pekingu kouč Gudmundur Gudmundsson; Island se tím stal nejméně obydlenou zemí, která kdy získala olympijskou medaili v kolektivních sportech, a navíc dva roky poté přidal ještě evropský bronz.
A role sportovně-společenských celebrit málem Palmarssona stála kariéru: předloni si ve vlasti zašel na večeři, ale napadli jej dva neznámí muži. Ztlučený házenkář pak týden neviděl na jedno oko...
Island v házené předvádí expanzi hodnou dávných výprav na vikinských lodích. Jeho zástupci trénují německou reprezentaci i zmíněný Kiel, Islanďané jsou tradičními oporami řady bundesligových klubů.
„Je to kulturní záležitost,“ soudí Daniel Kubeš, jeden z koučů české reprezentace: „Život na ostrově je těžký a oni jsou zvyklí se prát s nástrahami podnebí a života celkově. Jsou zvyklí překonávat překážky. Hrál jsem s nimi, teď jich několik vedu v klubu. Jejich odolnost je hrozně přínosná pro jakýkoli sport.“
Už na fotbalovém Euru šlo znát, kolik toho dokážou totální obětavost, nadšení a srdcařství. Jenže házenkáři z ostrova vzdáleného pouhých 250 kilometrů od Grónska k tomu všemu přidávají i spoustu umu.
„Jsou zarputilí i technicky dobří. Nemívají hráče přes dva metry, ale výškovou nevýhodu nahrazují jinak: hrají chytře, jsou drzí a hlavně to jsou bojovníci, co se nikdy nevzdávají,“ hodnotí Horák.
Island na velkou házenkářskou medaili – reálným pohledem jedinou, jakou v kolektivech kdy může dobýt – čeká již šest let a už by zase s chutí vyšel do ulic, aby oslavil jeden ze svých národních sportů.
Ale přestože čeká, nezoufá si. Ve středu si užil aspoň dramatickou kvalifikační výhru. A hlavně: na to, aby začal propadat malomyslnosti, má hru s ulepeným míčem zkrátka až příliš rád.
