Ačkoli házenkáře požene na zteč v Brně červené peklo, zlikvidovat velkou ztrátu proti favorizovaným Balkáncům bude hodně těžké. "Máme výhodu, že vlastně ani selhat nemůžeme. Můžeme hrát v klidu a snad sportovní osud potrápíme," hledá pozitiva 32letý Jícha.
Na tradiční gólový příděl kapitána se český výběr nemůže spolehnout. Jeden z nejlepších hráčů světa kvůli zraněnému kotníku týdny téměř netrénuje, nemůže pořádně vyskočit. Přesto Jícha věří, že si s parťáky může v sobotu zajistit letenky na lednový světový šampionát v Kataru.
Jaký je ideální scénář, abyste na mistrovství světa postoupili?
Do půlky vyhrát o třináct a potom to udržet (usměje se). Ale vážně - pro klid sportovní duše bude důležité vyhrát první poločas. I když bude po 35 minutách nerozhodný stav, házená je tak barevný sport, že se může stát cokoliv. Pokusíme se eliminovat jejich útok a my v něm musíme být efektivnější. Jestli chceme na mistrovství, musíme vyhrát de facto o devět branek. Srbové nám míň než 15 gólů nedají. Nejlepší bude, když každou patnáctiminutovku zkusíme vyhrát o dvě branky a tu poslední o tři. To už nevypadá tak zrádně.
Jenže?
Musíme být realisti. Hráči, kteří budou stát proti nám, jsou na jiné světové úrovni, než na které je momentálně naše generace.
Na své obvyklé úrovni teď nejste ani vy. Jak moc vás nyní limituje kotník?
Můj zdravotní stav je poslední čtyři týdny stejný. Netrénuju a připadám si jako hráč NBA, který se jen udržuje fit, aby hrál zápasy. Ve čtvrtek jsem se pokusil trénovat, snažil jsem se být blíž týmu i na hřišti. Moc tréninků jsem neabsolvoval - vždycky jsem zvládl jen ten předzápasový, taktický. Ale tam vlastně jen stojím.
Jak se potom bez tréninku v zápase cítíte?
Nechci, aby to vyznělo jako alibi, ale moje výkonnost bez pětitýdenního tréninku není na takové úrovni. Snažím se moc nestřílet, nemůžu pořádně skákat. Mám zraněnou odrazovou nohu. Na druhou stranu - v sobotu je to poslední zápas sezony, potom mi začíná dovolená. Po poradě s klubovými lékaři vím, že si zranění obnovit nemůžu.
Filip Jícha v českém reprezentačním dresu. Jak se mu v sobotu povede proti Srbsku?
Takže se vaše úloha mění? Nyní jste dělník a pracant?
Pro mě je ta role neměnná. Dělník a pracant jsem odjakživa, ale ještě k tomu jsem mohl skákat a střílet. Lidé, co se nevěnují moc házené, vidí jen kolonku: Jícha – 6 gólů. Řeknou si: oukej, ten hrál, ostatní ne. To je ale odraz házenkářské nevědomosti novinářů a dalších. Nemám jim to za zlé, je to prostě tak rozšířené.
Bolí vás noha tak, že nemůžete skákat?
Samozřejmě trochu skákat můžu, ale ne tak, jak bych chtěl. Nejsem tak dynamický, jak bych pro svou hru potřeboval. Musím ji korigovat. V pětadvaceti bych to valil, střílel bych do bloků a pálil to hlava nehlava. Teď úspěšnost mého útoku v takovém rozpoložení nepřesáhne čtyřicet procent. Proto raději budu vytvářet příležitosti těm, kdo budou mít vyšší šance.
Co musíte změnit oproti prvnímu duelu, abyste Srbsko výrazně porazili?Oni měli stabilní obranu a my jsme byli strašně bezzubí. Pokusíme se na ně hrát podobně, jako když jsme jejich náskok chvíli stahovali. Hráli jsme takovou ofenzivní obranu - s touto variantou měli největší problémy. Další věc, i když je to sportovní klišé, co říkají fotbalisti nebo hokejisti: Musíme běhat a vyrážet do rychlých brejků. U nás to platí dvojnásob. Jak říkáme v kabině, musíme to furt valit dopředu ne ve dvou lidech, ale zkusit to třeba v pěti.
Srbové také hráli doma v Niši hodně agresivně. Vy jste po jedné z šarvátek viděl i červenou kartu. Nebylo to od nich až zákeřné?
To ne. Na takové úrovni se tak prostě hraje. Možná hráli i průměrně, jenže my prostě byli podprůměrní. Pracujeme na tom, není to jednoduché. Nemůžeme se vymlouvat na to, že utkání bylo třeba rozhodováno tendenčně nebo že byli agresivní. Srbové agresivní byli, ale tohle je v Evropě potřebné.
Před vaším duelem se v hale představí ženská reprezentace. Té na rozdíl od vás chybí k postupu na evropský šampionát jen kousek, dokonce může prohrát o dvě branky. Půjdete se na utkání s Polkami podívat?
Stoprocentně se na holky půjdu mrknout. Nejsem takový, že bych byl ve sportovním tranzu. Čím víc jsem rodič, tím víc se snažím být normální člověk (usměv). Když přijedeme dvě hodiny před zápasem do haly, udělám si to svoje tejpovací kolečko, a potom se na kousek zápasu kouknu.
