„Z házené mám už opotřebovaná kolena. Možná jsem ještě mohla dva tři roky hrát, ale tělo rezignovalo a řeklo dost,“ vysvětluje svůj konec hr áčka, která byla tváří historicky nejúspěšnější etapy mostecké házené.
Tak jako vy časem dopadnou se zdravím všechny házenkářky?
To ne. U mě je problém i moje výška, padala jsem z větší výšky, byly tam větší nárazy, větší zátěž.
Kolena vás bolela už po každém zápase?
Nejen po zápase, ale i po tréninku, prostě celou sezonu. Žádný zákrok by to neřešil. Problém jsou chrupavky, mám je opotřebované. V Německu mi řekli, že mám kolena šedesátileté paní. Už to nešlo. Nárazy, výskoky, dopady, všechno tohle to způsobilo. Ty nohy byly pomalejší a pomalejší, už minulou sezonu jsem cítila, že to není ono jako dřív. Tam jsem si řekla, že už dám přednost mladším a půjdu dál. Byla jsem zvyklá na nějakou roli, strašně to bolí, když už ji nemůžete plnit. Bolí z toho srdce. Je těžké se smířit s tím, že už vám to neběhá.
Co teď máte v plánu dělat?
Chci dál působit v klubu, nechci se hned ztratit z házenkářského světa. Chtěla bych svoje zkušenosti předávat dál, budu trénovat mladší dorostenky. O profesionální kariéře trenérky jsem zatím nepřemýšlela, trénovat budu po práci. Těším se, že budu mít víc času na sebe, můžu se teď naplno věnovat rodině a žít jako normální člověk. To má také něco do sebe.
Zažila jste zlatou éru mostecké házené, na co nejvíc budete vzpomínat?
Samozřejmě na zlatý triple, kdy jsme v jedné sezoně vyhrály interligu, českou ligu i Challenge Cup. To byla neskutečná sezona, na to člověk nezapomene. Tohle napodobit bude strašně těžké, ale určitě holky tady mohou dokázat také velké úspěchy. A já jim budu fandit z hlediště. Jsem strašně ráda, že jsem to tady všechno zažila. Byla jsem tu od začátku, ještě v 1. lize, a podívejte se, jak se to tady rozjelo. Je to nádhera, když teď koukám na holky, jak hrají úžasně, a mají skvělého trenéra, který tomu dává všechno.
Napadlo vás, když jste do klubu přišla, že by se tu jednou mohla vyhrát interliga?
To vůbec ne. Já začala s házenou, protože se mi ten sport líbil, byl to můj koníček. Přišla jsem ze školy, a co pak dělat? Tak jsem šla zkusit házenou. Byla tu výborná parta holek, vůbec jsme nepomýšlela na to, že by se tu hrála taková úroveň.
A najednou jste se z 2. ligy probila až do reprezentace.
Základ pro mě byl naučit se devítky, z toho jsem těžila celou kariéru. Smáli se mi, že jsem samá ruka samá noha, ale můj první trenér moje tělo dokázal ukočírovat. Pak přišel výjimečný kouč Dušan Poloz. Rozuměl házené a hlavně rozuměl ženám. Věděl, jak kterou hráčku použít, co v ní je. Věděl, co potřebuju, uzpůsobil tomu hru. Já s tím pak strašně dlouho bojovala při angažmá v Německu, kde nevěděli, co se mnou. Byla jsem zvyklá, že tým hraje pro mě. To Dušan právě uměl. Holky mi připravovaly šance a já dávala devítky. A v Německu trenéři najednou nevěděli, jak mě využít. Jsem ráda, že teď je v Mostě další výborný trenér Peter Dávid, který dává strašnou energii do házené. Holky s ním dokážou velké věci.
Budete jim chodit fandit?
Určitě, ale hlavně si teď budu užívat takový ten normální život. Budu vědět, že mám volný víkend, že můžu jet, kamkoliv se mi zamane. Těším se na to, užiju si to aspoň rok. A pak uvidíme.
