Zaťal pěst a ukázal ji na rozhodčího. Gheorghe Hagi byl nasupený. Řval. Co asi mohl říkat? "Cos mi to udělal, podvedls mě. Můj poslední zápas a ty mě vyloučíš." Ale asi si dovolil mnohem drsnější slova. Jeden z hrdinů světového fotbalu, jehož překřtili na "Karpatského Maradonu", byl vyloučen. V zápase, který znamenal v pětatřiceti letech nejspíš jeho rozlučku v rumunském dresu. Běžela 59. minuta. Hagi se hnal na branku, stíhaný Italem Zambrottou. Gólová šance jako hrom. Zambrotta po něm hrábl rukou, ale nic děsivého mu neudělal. Což toho využít, blesklo možná Hagimu hlavou. Sletěl na zem. Na hlavní tribuně bruselského stadionu se lidé otáčejí za televizní obrazovkou. Opakovačka ukazuje: Hagi si dal záležet a pěkně to přihrál. Jenže vysvětlujte to horkokrevnému Rumunovi. Chytá se za hlavu, kterou si nechal den před zápasem z hecu ostříhat na skinheada. Trhá tělem, dupe nohama, poulí oči. Je rozzuřený, že by portugalského rozhodčího Melo Paereiru nejraději zakousl. Chce se mu dostat k tělu, ale brání mu v cestě spoluhráč Dorinel Munteanu. Hagi musí ze hřiště, nedá se nic dělat. Vyprovází ho zlobný pískot. Hlouček rumunských fanoušků mu naopak tleská. Dirigent mizí ze scény, poděkujme mu. "Byl hodně zklamaný, seděl sám v kabině, ale nevím, co tam dělal. Já se koukal venku na fotbal," říká kustod rumunského týmu. "Ale určitě nebrečel. Hagi je bojovník, který to nedokáže." Měl to být Hagiho velký večer. Chvílemi dokazoval svůj výjimečný talent. Bleskově uvolní sám sebe nebo spoluhráče. Má postřeh, intuici, vynikající nákop levačkou i jedovatost v osobních soubojích. Téměř je neprohrává. A také mohl dát gól ještě v prvním poločase. Dlouhý pas nedoběhl brankář Toldo, mistr Hagi podkopl míč pravačkou, svou slabší nohou, a čekal. Netrpělivě stál. Kam skočí? Do tyčky... Ach ne, pomyslel si a rukama projel svého ježka na hlavě. Hagi je fotbalový umělec, ale i zákeřný tvor. Krátce před vyloučením zničil Conteho, který musel střídat. Ošklivým šlapákem mu sjel po holeni. Už tohle mohlo být na červenou. Dostal ji později. Zápas skončil, přišel čas vysvětlování. Vymydlení hráči procházejí mix zónou, čili uličkou na rozhovory pro novináře. Hagi si vyšlapuje jako herec na promenádě, usmívá se, mává na známé, rozdává autogramy. "Džidži, pojď, řekni nám, jak to bylo," zařve na něj jeden z rumunských žurnalistů. Jako když na Hagiho zaútočí sršni. "To jste mohli vidět i z letadla, že to byla penalta. Naprosto jasná," houkne do davu. Odporovat mu? Ne, to nejde. Je prudký a mluví přesvědčivě. On dokáže rozplakat fanoušky: Vždyť mi ublížili! "Co udělal rozhodčí, je hrozná ostuda pro fotbal. Celou dobu hrál do noty Italům. Stalo se to proto, že Rumunsko je další z malých zemí, která musela být poškozena. Já a červená? Tu měl dát Zambrottovi za faul!" Vychází k autobusu, ve skulinkách mezi vraty Hagiho objevují fanoušci a skandují jeho jméno. Mává jim, klidně i zapózuje, když si ho chtějí vyfotit. "Končíš s nároďákem?" ptá se ho někdo. "Ano, tohle byl poslední zápas. Máme mladé hráče, Chivu a další, ti teď musí hrát." Tou dobou vrcholí tiskovka s trenérem Emerichem Jeneiem. "Končí Hagi?" zní otázka. "To si musí rozhodnout sám. Možná to řekne dnes v noci, možná za měsíc, možná na příštím srazu," říká Jenei. Autobus odjíždí, fanoušci do něj zvenku buší. "Háádži, Háádži, Háádži."
26. června 2000
