Čtyřikrát pozdvihl slavný Ital velký křišťálový glóbus pro absolutního šampiona Světového poháru, pouze Marc Girardelli má o jeden víc. „Tehdy bylo lyžování jiným světem,“ říká 63letý jihotyrolský lyžař Gustav Thöni. „Také po závodech jsme s kolegy mnohem častěji slavili společně než současná generace.“
Dnešní alpské lyžování je i nebezpečnější než ve vaší době?
Pro kolena rozhodně. S příchodem carvingových lyží na ně působí mnohem větší tlak. Uděláte chybu a carvingové lyže ji ještě umocní. Zákonitě pak každou chvíli v těle něco praskne. Obzvlášť zlé je to pro ženy, ty nejsou tak fyzicky silné. Ovšem současní lyžaři jsou i pod větším psychickým tlakem. Už od dětství.
Jak to myslíte?
Jen se podívejte, jak moc přibylo dětských závodů. Každý víkend jsou u nás nějaké. Během týdne děti chodí do školy i trénují, o víkendech pak závodí, pořád dokola. Nemají šanci normálně vyrůstat. Není divu, že v 25 letech jsou mnozí závodníci mentálně vyčerpaní a opotřebovaní.
Gustav ThöniNarozen: 28. 2. 1951 v Trafoi, Itálie. Čtyřnásobný celkový šampion Světového poháru v alpském lyžování z let 1971–1973 a 1975. Olympijský vítěz v obřím slalomu ze Sappora 1972, stříbrný ve slalomu 1972 a 1976. Čtyřnásobný mistr světa z let 1972–1976. Po závodní kariéře trenér Alberta Tomby. Nyní hoteliér v Trafoi. (Je uváděn také jako Gustavo Thoni, italskou podobu svého jména však nemá rád a nechce ji používat.) |
I proto nemá současné alpské lyžování tolik výrazných osobností jako v 70. či 80. letech?
To je způsobeno také větší vyrovnaností špičky a přípravou tratí. Sníh je na nich mnohem kompaktnější. Už takřka neexistují případy, že by někdo vyhrával o vteřinu nebo o dvě. Když jste dnes o vteřinu pomalejší, často skončíte dvacátý. Navíc za mé kariéry bylo sjezdové lyžování pro alpské země důležitější. V Itálii sledovala významné závody celá země a když se konaly ve všední den, školy přerušovaly vyučování, aby je děti mohly vidět. Zato teď existuje tolik jiných lákadel. A Itálie už ani nemá hvězdy, jakou byl Alberto Tomba.
Nebo jakou jste byl vy. Údajně k vám domů do Trafoi dorazil kdysi z Československa dopis nadepsaný jen: Gustav Thöni, Itálie.
To je pravda. Ale tehdy jsem dostával tolik dopisů, že mě asi znali poštovní úředníci po celé Itálii.
Tradovalo se, že mluvíte velmi málo. Ovšem váš velký rival Ingemar Stenmark...
... nemluvil vůbec. Ani se nesmál. Typický Švéd. Přišel, odstartoval a vyhrál. Na konci sezony 1975 jsme spolu ve Val Gardeně svedli úžasný souboj o velký glóbus. (Před závěrečným paralelním slalomem měli se Stenmarkem i Klammerem stejně bodů.) A já byl tím šťastnějším.
Stále často cestujete?
Kdepak, nacestoval jsem se kdysi víc než dost. Nejradši jsem doma. Dceři pomáhám v Trafoi s naším rodinným hotelem Bella Vista. Trafou je sice malé, ale opravdu krásné středisko s nádhernými panoramaty.
Je pro vás složitější práce hoteliéra než závodního lyžaře?
Ale vůbec ne. Papírování a úřad obstará dcera. Já jsem tu pro hosty. Pohovořím s nimi, v létě spolu jdeme na túry a v zimě zalyžovat si. Jsem takový muž pro všechno.
V 80. letech vás u nás proslavil seriál Setina sekundy, kde jste hrál sám sebe. Neuvažoval jste pak, že byste byl hercem častěji?
Jednou mi to stačilo. Pochopil jsem aspoň, kolik práce stojí za vznikem filmu a jak složité je stát na place a pamatovat si, co říkat. Největší potíže nastaly se sněhem, v té zimě ho moc nebylo, a tak jsme měli problémy udělat dobré záběry. Kvůli natáčení jsem tehdy musel startovat jako předjezdec znovu i na Hahnenkammu, což nebylo právě jednoduché. Přece jen, už jsem nebyl po kariéře v ideální formě.
Byl seriál populární také v Itálii?
Tam ho dávala jen některá kina ve formě filmu. V televizi ho nakonec ani nevysílali. Společnost, která seriál vyrobila, nezaplatila, co měla. Byl to hořký konec.
Zato vy dnes vypadáte opravdu šťastně. Postrádáte něco ze závodnických let?
Ne, nic bych neměnil. Prožil jsem krásnou kariéru, ale čas přece nevrátíte. Teď mám tři vnoučata, je jim 12 a 7 let a nejmladšímu tři měsíce. Nejšťastnější jsem, když s nimi v Trafoi lyžuju.