První případ je doménou začínajících hráčů, hráčů slabších a hráčů starších. Ti první nemají zažité stereotypy počítání. Nevědí, že nejlepší je započítat každou ránu hned. Pak je golfista schopen vyslovit svoje číslo v momentě, kdy vyndává míček z jamky. Tak to dobří vesměs dělají.
Hráči s vyššími handicapy hrají tolik ran, že se snadněji ztratí přehled. Ovšem málokdo si ránu připočte, opačné případy drtivě převažují. Je zapotřebí vypěstovat si paměť na to, kudy kdo svůj balon hrál.
Je oboustranně velice nepříjemné, když začátečník hraje s dobrým hráčem a ještě nemá paměť na své rány, natož na cizí. Nějakou zapomene, pak nahlásí špatné číslo, lepší hráč oponuje a přesně popíše, kam začátečník hrál, dokáže reprodukovat průběh jamky a usvědčí ho ze špatného počítání.
Kolik jsi mi zapsal? Ale ne, bylo to o jednu miň!
Starší hráči někdy dělají neúmyslně chyby, které lze při dobré vůli přičíst jejich věku a kornatění některých částí hlavy. Ale jsou i stařičtí hráči s handicapem, na který už dávno nehrají, jen si ho zapomínáním ran udržují. Někdy nevědomě, jindy vědomě. Vždycky se mají na co vymluvit.
Hráč si často počítá zvlášť rány v poli a k tomu pak připočítává počet puttů. To už trochu zavání možností chyby. Další chyby vznikají při použití počítadla ran. To může být pomůcka, ale pomůcka ošidná. Kdo se spoléhá na počítadlo, nenese počet svých ran v hlavě.
Nejvíc se zapomínají na počítadle odcvaknout krátké zmršené rány. To se člověk vztekle posune o těch pár metrů, dá novou, posune číselník, ale - jen jednou!
Rozkousat skórkartu není lék na špatný výsledek. Sergio García to ví moc dobře.
Podobné je to s prošvihy: hráč praští holí do trávy před míčkem, nebo nad ním promáchne. Balon se nehne, naštvaný hráč opakuje ránu a někdy jeví tendenci ten promach (durchšlág) si nepočítat. Začátečníci dokonce někdy mají upřímný pocit, že taková rána se nepočítá.
Co se dál "zapomíná"? Třeba rány do vody a někdy – asi většinou nechtě – i auty. Zatajit aut si nikdo nedovolí, ale ty dvě rány navíc někdy vypadnou z hlavy.
