V roce 1914 se Itálie řítí vstříc bankrotu. Všechno je špatně. Kolabuje ekonomika, narůstá chudoba. Stávky dělníků paralyzují velká města na severu. Na jihu v Palermu a Neapoli vládne anarchie.
Klesá i náklad deníku Gazzetta dello Sport, majitele a organizátora závodu Giro d’Italia. Armando Cougnet je donucen prodat list vydavatelství Sonzongo. Nový šéfredaktor listu Edgardo Longoni teď sedí ve své kanceláři naproti Cougnetovi a žádá ho: „Zůstaň ředitelem závodu a pozdvihni náš deník Girem, které bude nezapomenutelné.“
Nadechne se a dodá: „Musí být dlouhé, brutální, prostě takové, aby je nebylo možné ignorovat. Aby si každý o tomhle Giru chtěl denně číst. Chápeš, Armando?“
Cougnet chápe.
Přesně takové jeho Giro 1914 skutečně i bude. Il piu duro di tutti. Nejtvrdší v historii. Giro pro masochisty, Giro de pekla a zpět, budou mu říkat.
Cougnet naplánuje pět z osmi etap delších než 420 kilometrů! Veškeré trápení, jím stvořené, navíc umocní paní Příroda. Na trati se jezdci utkají s protivníky, vyčerpáním, hladem, mrazem, nepřízní živlů, nedostatkem spánku.
A Italové o tom všem budou dychtivě číst.
Na milánské třídě Corso Sempione krátce před půlnocí na neděli 25. května očistec začíná.
Pětatřicet elitních profesionálů, včetně největších hvězd, Francouze Petit-Bretona a italských šampionů Ganny, Galettiho či Girardenga, startuje v rámci svých týmů, s podporou na úrovni. Dále stojí na startu isolati aneb individuálové v bílých trikotech, což jsou profesionálové bez týmové podpory, jedoucí o chleba, čest a naději. Třetí kategorii pak tvoří aspiranti, amatéři. Ti si kolo většinou půjčili nebo ukradli.
Isolati i aspiranti mají pod hrozbou vyloučení přísně zakázáno spolupracovat s firemními týmy a přijímat od nich technickou pomoc nebo jídlo. Defekty si spravují sami, za cílem shánějí jídlo, postel a často i jury, protože časoměřiči nezřídka před dojetím posledních jezdců odejdou na večeři.
U řidítek mají jezdci kožené brašny s nářadím a proviantem. Jsou v nich také syrová vajíčka, považovaná za boží nektar. V předních kapsách těžkých vlněných trikotů si vezou strychnin a kokain, aby otupili bolest.
Ředitel závodu Cougnet zpřísňuje časový limit z minulých let. Kdo bude mít při 400kilometrové etapě v cíli větší odstup za vítězem než čtyři hodiny, toho vyloučí.
TUDY JELI. Mapa cyklistického Gira 1914.
O půlnoci zazní v Miláně výstřel startéra a cyklisté se probíjejí tmou po neosvětlených ulicích periferie. Jen mizerná světla aut z konvoje jim pomáhají vyhýbat se dírám.
Je to Giro z bouře zrozené. Čtvrt hodiny po startu se ozývají hromy a zvedá vítr. Brzy se přidá prudký déšť a už tak špinavé silnice se mění ve stoky bláta. Bouře se usadí nad krajem. Bude zuřit nekonečných 36 hodin. Celý zbytek noci, celý den, celou další noc i den.
100 ročníků GiraVe vzpomínkovém seriálu na první stovku ročníků Gira d’Italia jsou použity výňatky z knihy Příběhy Corsa rosa od reportéra MF DNES a iDNES.cz Tomáše Macka, která vyšla letos v březnu. |
Jezdce čeká 420 kilometrů přes Turín a Susu do Cunea, včetně obávaného výšlapu do Sestriere, do 2035 metrů. Ovšem pohroma začíná mnohem dříve.
U jezera Maggiore najíždějí v dešti na silnici posetou tisíci hřebíků a skob.
Dílo zkázy tentokrát nestvořil příznivec některého z cyklistů, snažící se tím zpomalit konkurenty, nýbrž místní obyvatelé, sabotující Giro. Jde o další z rozporů tehdejší Itálie. Giro má při svém šestém ročníku v zemi už miliony fanoušků. Přesto v mnohých oblastech stále zemědělci cyklisty nenávidí. Důvod je prostý. Ta kola, ty ďábelské stroje se přece snaží vytlačit koně.
Tolik jezdců najednou řeší defekt. Viník sabotáže? Nezjištěn. Gazzetta vypisuje prémii: 1000 lir pro svědky, kteří usvědčí záškodníky. Nikdo se nepřihlásí.
Déšť neslábne, padá a padá. Vlněné trikoty, nasáklé vodou, táhnou jezdce k zemi, promrzají až na kosti. U Bielly se řeka Dora vyvalí z břehů, do tváří jim vane ledový vítr o rychlosti 70 km/h. Silnice mizí před očima, místo ní je teď jen bahnitý proud plný dřeva, harampádí i koňských povozů. Mezi vším tím balastem mizí značení trati, mnozí cyklisté špatně odbočí. Když o půl osmé ráno projíždějí Turínem, je z nich procesí zablácených a trpících mužů. Ti slabší dospějí k názoru, že limit nesplní, a vzdávají.
Na kontrolním bodě v Suse, po třech stovkách kilometrů, začíná 40kilometrové stoupání do Sestriere. Vedoucí Lucien Petit-Breton je rozmrzelý. Doma ve Francii jsem na Tour vítězil v červencovém teplu, ale co je proboha tohle? A další defekt! Pokolikáté už?
Slézá v hustém dešti z kola, svlékne prázdnou duši, snaží se nandat novou. Svleče si promočený trikot a odhodí ho. Konečně u něj zastavuje vůz jeho stáje Atala.
„Dej mi suchý dres,“ žádá Petit-Breton svého sportovního ředitele.
„Už žádný nezbyl, Luciene, všechny jsme rozdali.“
To je poslední kapka. Francouz začne hystericky křičet. Načež nasedne a bez trikotu, polonahý, pokračuje dál. Když jej pronásledovatelé dostihnou, zlomí se. Opět slézá z kola. Šéf Ataly se ho snaží uklidnit, ale Petit-Breton zlostně odhodí na auto své kolo. Pak ho vezme a hodí jím znovu. A znovu.
Lucien Petit-Breton, dvojnásobný šampion Tour, léta marně útočil na titul z Gira:
Winner of @letour in 1907 & 1908, see Lucien Petit-Breton's bike at the @rouleurclassic https://t.co/1nqLFrgxry https://t.co/ZQtLXJfBi5
Vybije si zlost a zhroutí se na kraji silnice. Později sjede zpět do Susy a opustí Giro. Společně s ním vzdává v průběhu etapy celý tým Atala, včetně Frederika Grubba, abstinenta, vegetariána a prvního Brita v pelotonu závodu. Pro stříbrného muže z časovky na 315 kilometrů na olympijských hrách 1912 je Giro prvním profesionálním závodem – a zároveň i posledním. Ta zkušenost je dostatečně odstrašující. Po jedenácti hodinách kariéry v profipelotonu ukončuje kariéru. Dalších 52 let potrvá, než se britští jezdci na Giro vrátí.
Nejlepší cyklisté se mezitím drápou do průsmyku Sestriere, kudy kdysi kráčeli Hannibal i Napoleon. Kulaté hotelové věže rodiny Agnelli, majitelů firmy FIAT, v budoucnu promění Sestriere v turistický resort, ale prozatím jde o velmi nehostinné místo.
Déšť se mění v plískanici, vane mučivý blizzard. Deset kilometrů pod vrcholem je ochromí sněhová bouře. Luigi Ganna, šampion premiérového Gira 1909, brečí jako dítě.
Na vrchol průsmyku se dostane méně než polovina startujících. Tak ještě sjezd do Cunea. Po sedmnácti hodinách na trati přijíždí do cíle jako první Angelo Gremo z týmu Ganna, čtrnáct minut po něm pronásledovatelé Durando z týmu Maino a Calzolari ze Stucchi. Po čtyřech hodinách je v Cuneu pouze 24 cyklistů, mezi nimi i Riccardo Palea, který při srážce s koňským povozem přišel o oko.
Dalších šestnáct jezdců dorazí po časovém limitu, jako poslední po půlnoci devatenáctiletý isolati Mario Marangoni. Z patnácti amatérů dokončují drastickou etapu pouze tři. Z profesionálních týmů je zcela pryč ze závodu Atala, zatímco z Alcyonu pokračují pouze dva cyklisté.
Cougnet tentokrát ruší pravidlo o časovém limitu a všechny, kteří se do Cunea nakonec dostali, ponechá na Giru. Dodatečně však vyloučí tři cyklisty, na něž se provalí, že se do Sestriere nechali vytáhnout autem. Sedmatřicet zbylých má další den volno. Perou si věci, opravují pneumatiky.
„Nepřehnal jste to? Není tohle Giro tvrdší, než by mělo být?“ dotírají reportéři na ředitele závodu.
Cougnet si možná vzpomene, jak Henri Desgrange, duchovní otec Tour, kdysi pronesl: „V ideálním závodě by dojel do cíle jen jeden cyklista.“ Nyní jeho slova parafrázuje: „Pokud dokončí Giro alespoň jeden jezdec, bude to pro mě stále dost. S tolika cyklisty, kteří vzdali, stoupá hodnota závodu i těch přeživších.“
V úterý ve 3.45 v noci vyrážejí na trať druhé etapy z Cunea do toskánského města Lucca. Má být lehčí profilem i počasím. Ganna, jenž přetrpěl očistec v Sestriere, nicméně v slzách kvůli bolestem ledvin vzdává. Odstupuje rovněž vítěz úvodní etapy Gremo, pole se smrskne na 27 mužů.
Pro Alfonsa Calzolariho je to naopak etapa, ve které vykročí za titulem z Gira. Po 120kilometrovém sólu přijíždí do cíle s náskokem 23 minut. Celkově nyní vede o hodinu před vycházející hvězdou Costantem Girardengem.
Kdo to vlastně je, ten Calzolari? Chlapík druhého sledu, ani v jeho týmu Stucchi s ním původně moc nepočítali. Favorité se utěšují: Má hodinu k dobru? No a co? Jen se podívejte, co všechno nás ještě čeká.
Pro každý případ jej navíc udají. Jen ať mu komisaři zatopí. O volném dni je potrestán deseti minutami penalizace za to, že si bral jídlo od svého týmu mimo povolenou občerstvovací stanici.
Je před nimi nejdelší etapa, 430 kilometrů do Říma. Nikdy už nebude žádná etapa na Giru tak dlouhá. Pouhých 15 kilometrů po půlnočním startu jezdci čekají za závorami na železničním přejezdu, ale mladý Lauro Bordin z týmu Bianchi je ve tmě podleze, přejede koleje, a ujíždí směr Řím.
V pelotonu si skoro nikdo jeho absence nevšimne, jen týmoví kolegové a ti si to nechají pro sebe. Až o 15 kilometrů později na kontrole ve Fucecchiu jezdci zjišťují: Bordin nám pláchl. Ale zbývá 400 kilometrů, tak ať si jede, časem se s ním vypořádáme.
Ve dvě ráno vede ve Florencii o půl hodiny, při východu slunce o tři čtvrtě. A až odpoledne, 65 kilometrů před Římem, je jeho únik zlikvidován. Po 13 hodinách a 350 kilometrech samoty.
The longest stage in Giro d 'Italia history was the 3rd stage of the 1914 edition. From Lucca to Rome, 430km won by Costante Girardengo(Ita) https://t.co/QWMZopyKkc
Ve čtvrté, kopcovité etapě do Avellina je Calzolari záškodníky ze stáje Bianchi natlačen mimo trať, později má dvakrát záhadný defekt u kontrolního stanoviště, obklopeného diváky. Giuseppe Azzini z týmu Bianchi vítězí a v půli Gira je celkově druhý, o hodinu za Calzolarim.
V další etapě do Bari se Azzinimu za pomoci kolegů zdaří velký únik a najednou je to on, kdo drží celkové vedení o šest vteřin před dosavadním lídrem. Cougnet a Itálie jsou dramatizací děje nadšeni. Azzini má stále k ruce čtyři muže, naopak Calzolari jen jednoho, původního lídra svého týmu Stucchi Clemente Canepariho, který je s mankem více než dvou hodin třetí.
Nad ránem vzbudí Calzolariho v hotelu neznámý cizinec a nabízí mu: „Dám vám dvojnásobek ceny pro vítěze Gira, pokud vzdáte.“
Pošle ho do háje.
Přichází další epická etapa do Aquily, 428 kilometrů. Opět déšť, sníh - a blizzard v apeninských horách kraje Abruzzo. Po 150 kilometrech je na konci se silami individuál Marangoni, dosud poslední v každé etapě. Už po té předchozí, kdy dorazil do cíle ve 22.45, měl velké trable. Zjistil tehdy, že časoměřiči zavřeli svoji budku, dvě hodiny je marně hledal, ale až další den ráno v 9.30 u nich svůj příjezd zaregistroval. Navzdory tomu, že propásl časový limit, mu organizátoři dovolili pokračovat, jako ocenění za předchozí nezměrnou vůli. Teď se nohy definitivně přestávají točit.
Etapu však nedokončí ani vedoucí Azzini!
Stoupají po zasněžených serpentinách do Svolte di Popoli, když tu Azzini náhle mizí ze závodu. Nikdo z jezdců nemá potuchy, co se s ním stalo. Marně jej pátrači hledají. Usíná osamocen ve stodole u trati, vyždímán a poražen. Až dalšího rána jej nalezne farmář, třesoucího se a s horečkou, zcela dezorientovaného. Předávkování strychninem urychlilo jeho kolaps.
Calzolari šlape s týmovým kolegou Caneparim a s Durandem z týmu Maino. Na řádění živlů při stoupání do Svolte di Popoli údajně všichni tři reagují tak, že se chytnou projíždějícího auta. Po etapě je z tohoto činu obviní soupeři z týmů Bianchi a Globo, komisaři vše prošetřují. Canepari se přizná a prohlásí: „Auto řídil přítel Calzolariho.“
Kdo ví, možná doufá, že Calzolari, který měl být původně jeho pomocníkem, by mohl být proto vyloučen – a on by se ujal vedení v závodě.
„To je nesmysl. Nedržel jsem se,“ zatvrzele odmítá Calzolari.
Pokud by se komisaři řídili pravidly a zvyklostmi, všechny tři by vyloučili. Ale organizátoři se obávají: Co by to provedlo s publicitou? Odsoudí tedy oba cyklisty k odsunu na poslední místo v etapě a přidělí jim čas muže, který skutečně dojel poslední. Tím byl amatér Ripamonti, se ztrátou tři a půl hodiny. Provinilci dostanou ještě trestnou minutu navrch, snad aby organizátoři ukázali, jak jsou „tvrdí“.
Navzdory trestu však Calzolari stále vede! Po odstoupení Azziniho dokonce o 1:56 hodiny před Pierinem Albinim z Globa.
„Senzační otřesy v pořadí Gira,“ píše Gazzetta.
Zbylo jich jen dvanáct. V předposlední etapě vzdají čtyři další. Albini vyhrává hromadné spurty ve dvou závěrečných etapách, ale je mu to málo platné. Na velodromu Sempione je Alfonso Calzolari vyhlášen šampionem šestého ročníku Gira.
CYKLISTÉ TÝMU STUCCHI. Vítěz Gira 1914 Calzolari (vlevo) a čtvrtý Canepari.
Mezi osmi „přeživšími“ v cíli Gira je šest profesionálů, individuál Sala a amatér Ripamonti.
Jeden z komentátorů píše: „Závod, který se snaží zničit závodníky, nemá ve sportu místo. Organizátoři nemají právo nazývat toto nelidské divadlo úspěchem.“
Ovšem právě takové slovo, ještě s přívlastkem velký, Cougnet použije. „Corsa colossale,“ hlásá titulek Gazzetty.
Končí – dle mnohých – nejtvrdší Giro historie.
Anebo ne?
Ve chvíli, kdy je nečekaný šampion Calzolari v Miláně oslavován, jej Italská cyklistická unie za nepovolené držení automobilu v šesté etapě z trůnu sesazuje a vítězem vyhlašuje Albiniho!
Když v roce 1904 francouzská asociace za podvody na trati Tour dodatečně odebrala titul Maurici Garinovi, sklonil se po tuhém boji před jejím verdiktem i Henri Desgrange, takřka absolutistický vládce závodu. Cougnet se sklonit odmítá. Případ předává soudu a v únoru jej Gazzetta vyhrává. Unie se proti verdiktu odvolá. V červenci 1915 však Gazzetta vítězí u soudu znovu.
Calzolari je po čtrnácti měsících tahanic stvrzen v listinách vítězů.
Byla to teprve jeho druhá plnohodnotná profesionální sezona. Předtím střídal práci v továrně, vyrábějící postele, a starty na závodech.
Už nikdy žádný další nevyhraje.
Tehdy, v květnu 1914, měl životní formu. Protivníci jej nařkli, že je nezaslouženým vítězem. Ale on byl navzdory epizodě s autem skutečně nejsilnější.
Sportovní historik Paolo Facchinetti se o mnoho let později pokusí najít tohoto cyklistu, jenž nebyl hvězdou, a přece vyhrál Giro. Objeví jej ve starobinci v Ceriale na Ligurském pobřeží, kde podél moře stále jezdí na kole.
Calzolari mu dlouze vypráví, jak ovládl ten pekelný závod. Facchinetti o něm napíše knihu a ještě jednou z něj učiní hrdinu. Také díky tomu je Calzolari vyznamenán Řádem italské republiky.
V roce 1983 ve věku 96 let umírá.
Jako poslední z osmi mužů, kteří dokončili nelidské Giro 1914.
