Rok 1946. Utrpení v Itálii jako by pokračovalo i po skončení druhé světové války. Krevní msta a odplata si vyžádají 15 tisíc mrtvých. Vdov a vdovců přibývá. Bloky domů jsou vybombardované. Tolik lidí žije v nuzných boudách, někteří v jeskyních. Kriminalita je v roce 1946 na historickém maximu.
Země se ocitá na kolenou, zjizvená a plná děr, dočasných pohřebišť a nevybuchlých bomb.
Jih chce zachovat monarchii, sever nikoliv. Druhého června 1946 Italové a poprvé i italské ženy v referendu rozdílem dvou milionů hlasů rozhodují o pádu monarchie a vzniku republiky. Král Umberto II. emigruje do Portugalska.
Seriál RETROo slavném závodu Giro d’Italia 1. díl: Osm přeživších. Příběh Gira z bouře zrozeného aneb Do pekla a zpět 2. díl: Řidítka i z násady od koštěte. O jediné ženě, která objela Giro 3. díl: Jak pes změnil Giro i řád. O Bartalim, Coppim, rivalitě a zlobě 4. díl: Kameny, střelba, miny. Zmasakrují nás, báli se cyklisté u Terstu |
Dva týdny poté startuje první poválečné Giro. Rozbombardované ulice v centru Milána nejsou způsobilé, proto vyjíždí peloton jen z periferie města: 79 jezdců z 13 týmů či klubů.
Téměř polovina jich na Giru debutuje.
Peloton tvoří pouze Italové, byť Joseph Magnani z týmu Olmo má i americké občanství. Narodil se v Illinois, později se jeho italská rodina vrátila do Evropy a žili ve Francii. Němci ho poslali do koncentračního tábora, Magnani naštěstí jeho hrůzy přežil.
Tolik tváří, tolik osudů.
Gino Bartali a Alfredo Martini za války usilovně pracovali v hnutí odboje. S komunisty bojoval proti fašistům také Vito Ortelli. V pelotonu jsou cyklisté, kteří by ještě nedávno proti sobě namířili zbraně, jedni byli partyzány, druzí vojáky na straně fašistů. Jen Fiorenzovi Magnimu, jenž podle svědků aktivně šířil fašistické ideologie, není dovoleno startovat.
Z 3 350 kilometrů závodu pouze 2 500 vede po asfaltu. „Prach je často takový, že v něm vidíte jen hlavy cyklistů,“ píše list L´Unita. V Anconě, jež byla těžce bombardována, chybí i tekoucí voda. Reportér Orio Vergani líčí: „Před námi je mír. Ale po obou stranách silnice je stále vidět válka.“
TUDY JELI. Trasa Gira, ročníku 1946.
Vlastně také na silnici probíhá „válka“. Ale jiná, vítaná, vyhlížená, která už nezabíjí. Souboj dvou nesmiřitelných.
Rivalita Gina Bartaliho a Fausta Coppiho spojí, ale také rozdělí zemi, rodiny i přátele. Přitáhne Italy k článkům a reportážím jako žádná jiná. „Ti dva jsou tou nejlepší částí Itálie, která opět jednou začíná z ničeho. Giro se stává zrcadlem, v němž Italové znovu začínají poznávat, že jsou jedním národem,“ píše Leo Turrini.
Coppi si při pádu v Apeninách nalomí žebro, přesto pátou etapu vyhrává. V deváté etapě, přes hory do Neapole, udeří pro změnu Bartali.
Ale vedení zatím drží Vito Ortelli.
Čtrnáctá etapa je vede do Terstu - a stane se symbolem Gira 1946.
Terst. Sporné území, kde se prolínalo tolik národů a společenských vrstev. Ve 30. letech byl svědkem fašistické represe proti slovinské populaci, donucené poitalštit si svá jména. Zažil poté etnické čistky i politický extremismus. Byl také městem, kde nacisté zřídili jediný tábor smrti na italské půdě.
V květnu 1945 osvobodili Terst partyzáni Josipa Broze Tita, předali ho do područí Jugoslávie, zatýkali a bez soudu zabíjeli italské nacionalisty. Krvavá odveta. Kontrolu nad městem pak sice převzali Spojenci, ale i poté docházelo ke konfliktům. O Terstu se zatím jednalo v Paříži. V sázce bylo, kudy povede dělící čára mezi Východem a Západem.
100 ročníků GiraVe vzpomínkovém seriálu na první stovku ročníků Gira d’Italia jsou použity výňatky z knihy Příběhy Corsa rosa od reportéra MF DNES a iDNES.cz Tomáše Macka, která vyšla letos v březnu. |
Výběrem Terstu coby etapového města Gira 1946 si tým stárnoucího ředitele závodu Armanda Cougneta doslova říkal o problémy. Den před startem celého Gira oznámili Spojenci, že dojezd zde nepovolí.
Hned první etapu závodu však vyhrál Giordano Cottur, terstský rodák a lídr týmu Wilier Triestina, pojmenovaného na počest Terstu. „Jakmile ho publikum na turínském velodromu poznalo, propuklo v obrovský jásot. Byla to ovace pro Terst, nadšený výraz patriotismu,“ psal list Corriere della Serra.
Italská vláda vyvinula tlak na Spojence, a ti dojezd do Terstu přece jen povolili.
Šestačtyřicet zbylých aktérů Gira tedy stojí 30. června v 6.25 ráno v Rovigu na startu 228 kilometrů dlouhé etapy směr Terst. Jsou vybaveni speciálními průkazy, které jim umožní projet vojenskými kontrolními stanovišti. Po překonání řeky Piave dosahují čtyřicet kilometrů od Terstu takzvané zóny A. S vojenským doprovodem Spojenců pokračují dál.
V Pieris narazí na barikády i hořící barely. Létají na ně kameny. Egidiovi Maragnonimu kámen rozsekne obočí, leží na zemi v bezvědomí, krvácí. Další jezdci se utíkají skrýt do vozů i pod ně či do příkopů u silnice.
Ozbrojený doprovod závodu začne střílet, nejprve do vzduchu, pak na útočníky, prchající do polí.
Do Terstu odtud dorazí přibarvené zprávy, že někteří cyklisté byli zabiti. Italští nacionalisté zaútočí ve městě na Slovince, rozbíjejí výlohy obchodů, zapalují slovinské restaurace.
Jezdci, organizátoři i vojáci bouřlivě diskutují. Bartali dál jet nechce, ani Coppi, ani růžový Ortelli. Většina pelotonu požaduje předčasné ukončení etapy, šíří se panika. „Copak nevidíte, co se děje? Zmasakrují nás tam!“
Ovšem malá skupinka vedená Cotturem požaduje, aby etapa pokračovala. „Já dojedu na kole až do Terstu,“ oznámí Cottur rezolutně řediteli Cougnetovi. „Slované nás chtěli zastrašit. Já se zastrašit nenechám. Tady už nejde jen o cyklistiku, ale o mnohem víc.“
MY DO TERSTU POJEDEME. Tým Willier Triestina, uprostřed jeho lídr Giordano Cottur.
Přidává se k němu několik dalších jezdců, také Andrea Giacometti, startující za tým komunistické strany. Po dvou hodinách dosáhnou kompromisu. Ředitel závodu oznamuje: „Etapa oficiálně končí zde. Ale kdo chce pokračovat do Terstu, bude mu to umožněno.“
Sedmnáct jezdců, mezi nimi celý tým Wilier Triestina, pokračuje. Ostatní raději odcestují do Udine, místa startu další etapy.
Slovinci mezitím rozmístili po silnici hřebíky, balvany, harampádí, tajně i miny. Závodníci musí opakovaně zastavovat, američtí vojáci prověřují cestu. Mladý důstojník dostává nápad: „Část vojenského konvoje pročistí silnice. Druhá část naloží cyklisty na nákladní auta a odveze je na kraj Terstu. Tam sesednou a na posledních sedm kilometrů obnoví závod.“
Přesně tak to udělají.
Spisovatel Dino Buzzati vylíčí: „Ve chvíli, kdy cyklisté vjeli do města, vítalo nás fanatické publikum, které jako by se zjevilo odnikud, vyrojilo se na terasách a střechách. Z nebe padaly květiny na jezdce. A vlajky, italské vlajky byly tu zas a znovu, byly všude.“
Už nejedou o peníze. Je to mise. Cottur, jak se dohodli, uniká a na cílovém velodromu vítězí. Diváky je vítán coby hrdina dobyvatel, symbol terstských Italů. Dojatě pronáší: „Tolik lidí jsem viděl plakat dojetím. Terst díky Giru ukázal, že chce být městem italským.“
Quatre ans avant Lapébie, le 8 mars 2006, c'est Giordano Cottur qui nous quittait. Peu connu de ce côté-ci des Alpes, l'Italien est notamment monté trois fois sur la boîte dans le Giro. https://t.co/fbXJ9j29bB
Faktem je, že události kolem Gira tu ještě více rozdmýchaly etnicko-politické nepokoje. V dalších dvou dnech dochází ke krvavým scénám, lidé jsou zabíjeni a Spojenci zatýkají Slovince i komunisty.
Giro se valí dál do Dolomit. Bartali se v patnácté etapě na Passo della Mauria obléká do růžového dresu, se čtyřmi minutami k dobru na Coppiho. Ten prudce zaútočí dalšího dne v průsmyku Falzerego a snižuje ztrátu na 2:55 minuty. V poslední horské etapě do Trenta stáhne Coppi manko o další dvě minuty.
Zbývá jen etapa do Milána a Coppi v ní opět okamžitě atakuje, čímž rozdělí peloton na dvě poloviny. Růžový Bartali zůstává v té druhé. Zhruba polovina jezdců v první skupině však chce na Bartaliho „Lví srdce“ počkat, soudržnost balíku se rozpadá, a tak se lídr závodu skutečně dotáhne zpět.
Po 95 hodinách na trati tohoto Gira jej Gino Brtali vyhrává o pouhých 47 vteřin!
Bartali wins the 1946 Giro, two months on from the referendum. Viva la nuova repubblica d'Italia... https://t.co/fOefybqneW
Na milánském stadionu Arena vyzve šampion Cottura, ať se s ním zahalí do italské vlajky a společně objedou čestné kolo, určené jinak pouze vítězi.
Terstská otázka bude posléze vyřešena teprve roku 1954, kdy se město stane součástí Itálie.
Giordano Cottur dojede na Giru třikrát třetí. Dožije se požehnaných 91 let. A až do své smrti v roce 2006 bude jezdit po Terstu na kole a pracovat v cykloobchodě, jenž dodnes nese jeho jméno.
