Po více než sedmnácti letech je jasné, že vybral správně. Našel tu práci, založil rodinu a výrazně pomáhá v rozvoji českého pozemního hokeje. Nejprve jako úspěšný trenér českých reprezentačních výběrů a v posledních sedmi letech v čele celého svazu pozemního hokeje. „Stále mě to táhne zpět k trénování,“ nezastírá.
„V téhle pozici je ale daleko víc možností, abych přivedl děti ke sportu, a to mě naplňuje,“ prozrazuje svoje cíle urostlý Nizozemec.
Proč jste se tenkrát rozhodl k tak výraznému kroku opustit rodnou zemi a hledat práci v Čechách?
Chtěl jsem zkusit něco nového. Doma jsem dokončil školu, měl jsem práci, ale lákala mě ta výzva. Hledal jsem dynamickou zemi v rozvoji. Nelákalo mě jít třeba do Ameriky. Na svém seznamu jsem měl Irsko, Rusko a Čechy. Nakonec jsem si vybral Čechy. Skončil v práci, vzal spacák do auta a vyrazil.
To jste tady neměl aspoň dopředu něco domluveného?
Měl jsem tady nějaké kamarády ze Slavie, které jsem znal již dříve. Pozemní oddíl Slavie mi tenkrát hodně pomohl v začátcích.
Jaké byly?
Začátky nikdy nejsou lehké. Česko tenkrát ještě nebylo v EU, tudíž jsem potřeboval povolení na pobyt a bez něj bylo těžké sehnat pracovní povolení. Nejprve jsem tedy pracoval nelegálně a museli pro mě ve velkoobchodě Makro vymyslet pozici. Pracoval jsem v marketingové složce společnosti a navíc otevíral různé nové pobočky. V podstatě to byla pozice, s kterou jsem měl zkušenosti z domova.
Co jazyk? Přeci jen v té době ještě tolik lidí nemluvilo anglicky, učil jste se od začátku česky?
Od prvního dne. Všichni moji kamarádi tady byli Češi, takže jsem se do toho pustil ihned. Za půl roku už jsem byl schopný se nějak vyjádřit a trochu i rozumět.
I v těch začátcích jste nepomyslel, že to vzdáte a vrátíte se domů?
Občas jsem takové myšlenky samozřejmě měl. První tři měsíce jsem práci vůbec neměl. Napsal jsem tenkrát asi do tří stovek firem, obešel desítky pohovorů. Všude se jim líbila moje profese, protože tehdy tady moc lidí s vystudovanou logistikou a marketingem nebylo, ale všude jsem narážel na to povolení. Už jsem přemýšlel o návratu, ale pak se na mě akorát usmálo štěstí. Dostal jsem dvě nabídky a tu jednu s radostí přijal.
„Přišel jsem do Edenu a všichni se smíchem koukali, kde mám brusle. Ve většině částí světa, když se řekne hokej, tak se myslí pozemní hokej. To pro mě bylo trochu překvapení.“ |
Pojďme ke sportu. Jste bývalý úspěšný reprezentant v zemi, kde patří pozemním hokeji k nejpopulárnějším sportům. Nebylo pro vás zklamání, že tady jde o malý sport a vládne tu hokej lední?
Zklamání? To bych neřekl. Mám ohledně toho zajímavou příhodu. Říkal jsem tenkrát kamarádům, že hraji hokej a dokonce za reprezentaci. Tak mě hned pozvali, ať si jdu s nimi zahrát a pozvali mě do starého Edenu. Vzal jsem si s sebou výstroj, a když jsem dorazil, tak na mě se smíchem koukali, kde mám brusle. Ve většině částí světa, když se řekne hokej, tak se myslí pozemní hokej. To pro mě bylo trochu překvapením.
Naučil jste se bruslit?
Trochu. V Holandsku je hodně populární rychlobruslení, ale lední hokej tam provozuje málokdo.
Jste v současnosti už sedm let prezidentem svazu pozemního hokeje. Přitom nezastíráte, že vás to táhne zpět na hřiště trénovat. Proč jste se tehdy ucházel o tuto pozici?
Chtěl jsem přiložit ruku k dílu. Nepatřím k lidem, kteří, když je něco špatně, tak jen kritizují. Chtěl jsem pomoci. Složili jsme tým, který přišel s novou vizí rozvoje pozemního hokeje v Čechách.
Co je vaším hlavním úkolem? Vedete celý tým, sháníte sponzory?
Posouvat celý tým dopředu, motivovat všechny. Představit nové vize do budoucna, jakým směrem bychom se měli ubírat. Sponzor je pro mě pouze nástroj k dosažení cílů. Ty hlavní jsou dostat více dětí ke sportu a teď nemyslím jen k pozemnímu hokeji. My chceme, aby se děti více hýbaly, aby měly radost ze sportu, protože to se v poslední době hodně vytrácí. Mně dal sport hrozně moc, nejlepší část života jsem prožil jako aktivní sportovec. Chci, aby si i dnešní děti našly ke sportu svoji cestu. V první řadě se samozřejmě snažíme přilákat děti k našemu sportu.
Co můžete označit jako vaše největší úspěchy ve funkci a na čem byste chtěli výrazně zapracovat?
Cílem je neustále zvyšovat hráčskou základnu. To se nám daří a dětí máme téměř dvojnásobek oproti období, kdy jsem do funkce nastoupil. V tom chceme pokračovat, abychom v každé kategorii měli velké hráčské zastoupení. Samozřejmě s kvantitou se zvyšuje obvykle i kvalita, ale není to pravidlem. Na tom se snažíme také pracovat. Nové generaci se snažíme vnuknout také profesionální přístup k přípravě a jejich celkovému sportovnímu působení.
Je to těžké, když u nás na rozdíl od Holandska není tento sport profesionální?
Pro mě má profesionalismus dva významy. Jeden je samozřejmě ten finanční, že za svoje výkony je hráč placen. To ale přeci není všechno. Druhý, na který se snažíme zaměřit a vést k němu nastupující generaci, je o přístupu hráčů ke sportu. Je to o změně sportovní kultury. Pokud hráč nemá sport jako svoje zaměstnání, neznamená to, že mu nemusí dávat maximum. Snažíme se jim vštípit myšlenky profesionálních sportovců, aby se starali o svoji kondici, o to co jedí, o mentální přípravu na utkání na mezinárodních akcích a další věci. Libí se mi, když si tým dá určitý vyšší cíl, třeba na letošním mistrovství Evropy, který se o víkendu koná tady v Praze a jde si za tím. Nebo i dlouhodobé cíle. Kvalifikovat se na další velké turnaje.
Jak se na to hráči tváří? Jsou ochotni na sobě takhle pracovat?
U těch starších je to občas trochu problém. Snažíme se hlavně mladé generaci vštípit tenhle postoj a nejen ke sportu. Zlepšit jejich přístup ve škole, aby dbali na svoje povinnosti. Je to celé o mentalitě mladé generace, kterou se snažíme zlepšit.
Jaké má český tým na domácím halovém mistrovství Evropy v Praze podle vás ambice?
Konkurence tady bude velmi vysoká. Já bych hlavně byl rád, aby se povedla celá organizace turnaje. A přišli i diváci, kteří třeba normálně na tento sport nechodí a podívali se na hráče světových kvalit. Českému týmu přeju, aby byl konkurenceschopný a kluci překvapili diváky i sami sebe.
Jak jste uvedl, jednou byste se k trénování rád vrátil. Co vás stále táhne zpět na hřiště?
V téhle pozici mám určitě povinnosti, ale kdyby se někdo vhodný přihlásil, rád mu to předám. Trénování mě baví hlavně u malých dětí. Celkově bych se rád podílel na tréninkových projektech pro mladé hráče. Na to mi v současné pozici nezbývá žádný čas, protože buďto jsem v práci nebo řešíme věci na svazu.
