„Po té smůle, kterou jsem v letošní sezoně měl, je fajn... konečně smůlu nemít,“ rozesměje na tiskové konferenci přítomné novináře.
Do čtrnáctikilometrové časovky, která celý třítýdenní cirkus zahajuje, startuje jako 44. od konce. V cíli hned na druhou příčku odsouvá týmového kolegu Vasila Kiryjenku, usedá do horkého křesla a čeká.
Čeká, kolik cyklistů jeho skvostný čas ještě překoná. „Určitě Tony Martin nebo někdo jiný,“ říká si.
Jenže toho dne už to nikdo nedokáže.
Cílem projíždí Jos van Emdem i Jonathan Castroviejo – oba výsostní časovkáři a nakonec i čtyřnásobný světový šampion Tony Martin. Všichni na Thomasův čas ztrácejí, stejně jako Stefan Küng.
A tak zbývá poslední vyzyvatel – týmový lídr a kamarád Chris Froome. Ani ten se ale k času „Géčka“, jak se Thomasovi přezdívá, nepřiblíží.
Netrvá dlouho a Welšan v cíli propuká v jásot. Objímá týmového maséra a začíná děkovat: „Své ženě, stejně jako mé matce, které se mnou v poslední době zažily těžké časy.“
Třikrát pak Thomas přichází na slavnostní pódium – jednou za vítězství v etapě, jednou pro žlutý trikot a jednou pro ten zelený v bodovací soutěži.
Další dobrou půlhodinu mu pak trvá, než se přes všechny televizní štáby dostane na oficiální tiskovou konferenci Tour.
I na té neustále nevěřícně kroutí hlavou. Co že se to právě stalo? Ptá se sám sebe i přítomných reportérů.
Myslíte, že jste mohl vyhrát letošní Giro? Přichází po chvíli otázka vracející se k italské Grand Tour. „To netuším, ale byl jsem v nejlepší formě,“ odvětí Thomas. „Ale teď mám žlutý trikot na Tour, a to je jako ze snu,“ usměje se.
Je prvním Welšanem, který něco takového dokázal.
Láska od deseti let
Do Tour se zamiloval, když mu bylo deset.
Tehdy začal v Cardiffu navštěvovat cyklistický klub Maindy Flyers, kde se potkal i se současným souputníkem ze Sky Lukem Rowem a součástí teoretické přípravy bylo i červencové sledování Tour de France.
Tu ale vysílal jen placený kanál Eurosport.
Proto jednoho dne slyšel Howell Thomas od svého syna: „Tati, musíš koupit satelit.“ Od té doby mladý Geraint každé červencové odpoledne spěchal domů ze školy, aby stihl závěrečné kilometry Staré dámy.
„Jedině Tour vděčím za to, že jsem cyklista,“ připomíná sám jednatřicetiletý sympaťák.
Jeho začátky mezi profesionály přitom nebyly nijak slavné. Přesně na den před deseti lety stál na startu své první Tour – v Londýně. Tehdy byl součástí jihoafrické formace Barloword a do Paříže dorazil na předposledním místě celkového pořadí.
Tolik se toho od té doby změnilo.
Ve Velké Británii si všimli jeho úžasných stíhacích dovedností, zařadili ho do dráhařské reprezentace, se kterou Thomas získal olympijská zlata v Pekingu i v Londýně.
Až poté se rozhodl naplno věnovat silniční cyklistice. Vyplatilo se. Třikrát pak dotáhl svého kamaráda Chrise Frooma k titulům na Tour de France. Z výsostného klasikáře se pomalu stával muž pro celkové pořadí velkých závodů.
Přesto v něm stále zrálo přesvědčení: „Kdykoliv po mě půjde někdo z těch velkých favoritů, porazí mě.“
Na letošním Giru měl sám sebe přesvědčit o opaku.
Sky mu dalo šanci vést celý tým spolu s Mikelem Landou, jenže v deváté etapě oba doplatili na nepozornou policejní motorku, nepříjemně upadli a pro Thomase po dalších čtyřech dnech Giro v bolestech skončilo.
Zdrcený odjel na čtyři dny do Manchesteru, kde se podrobil vyšetřením, která naštěstí žádná vážnější zranění nepotvrdila.
I proto se hned vydal do Monaka, kde se připojil k Chrisi Froomovi. Měl před sebou nový cíl – Tour de France.
Géčko plánem B
„A kdybych ten cíl neměl, přibral bych tři čtyři kila,“ usmál se.
Takhle je ale nepřibral. Svědomitě si svou váhu držel a navíc piloval už tak skvělou kondici. Na Tour pak přijížděl v trochu nenápadné pozici muže, od kterého se vlastně nic nečeká.
Až do první etapy, kterou neuvěřitelně prolétl.
Sky to sice nepřizná, ale Thomas je pro něj aktuálně plánem B, kdyby Froome náhodou v některé z etap zkolaboval. A i kdyby ne, stále se můžou oba vejít na slavnostní pódium v Paříži jako když Froome v roce 2012 na druhém místě doprovodil Bradleyho Wigginse.
„Na Giru zažil těžké období, ale je aktuálně na vrcholu sil. A v takovém případě musíte podobné příležitosti využívat, když k vám přichází. Geraint si žlutý dres zaslouží, je to pro něj i pro nás splněný sen,“ říká Dave Brailsford, šéf týmu Sky.
Až v 11 večer se Thomas v sobotu dostal ke svému twitterovému účtu, aby svým fanouškům poděkoval. „Wow, to byl den! Stále nemám slov. Přišlo mi neuvěřitelné množství zpráv. Díky, moc to pro mě znamená,“ napsal.
To už na temné noční düsseldorfské obloze nebyl ani mrak.
Nebeská letka Sky ji rozjasnila.