Na neúspěch z vánoční exhibice na Schalke jste předpokládám zapomněla.
Jak se to vezme. Když si vzpomenu na své první kolo, tak jsem si ho spíš znovu připomněla. Tam jsem to totiž málem naprala do plůtku. Byla jsem ráda, že jsem to ustála.
Byl to nejkritičtější moment celého závodu?
Rozhodně, stoprocentně. Od pádu jsem byla snad centimetr. Byl to dost nepříjemný moment a je zázrak, že jsem to v té rychlosti zkorigovala.
V dalších kolech už jste si zmíněný sjezd hlídala?
Ano, už jsem do něj nešla tak rázně. Já vlastně ten sjezd během tréninků vůbec nejezdila, protože jsem jezdila po delší trati. Nenajezdila jsem si ho, ale ve třetím kole už jsem to zvládla docela dobře. Asi jsem to trochu podcenila, měla jsem se líp připravit, moje chyba.
Ale asi jediná v celém závodě. Jinak to pro vás byl den plný jedniček.
To je pravda, sympatizuje mi to s datem narození (Koukalová se narodila 1. 11. v 11 hodin). Mám ráda lichá čísla, jedničky, trojky a třináctku obzvlášť.
Už do závodu jste vyjížděla s číslem jedna. Jaké to bylo?
Dělala jsem si legraci, že jedu stíhací závod a že všichni jedou teprve za mnou. Možná to vlastně bylo dobře, že jsem jela takhle zkraje, protože jsem se pak soustředila na sebe a neřešila, jak střílí ostatní.
A přitom jste si nevědomky tu sobotní stíhačku vyzkoušela.
No, částečně ano (zasměje se).
Sice jste závodila na Schalke, ale jinak byla ta závodní pauza téměř třítýdenní. Jak jste se cítila před startem?
Během Vánoc jsem nebyla s týmem a připravovala jsem se individuálně. Navíc jsem byla načatá před nemocí, tak jsem ubrala a několik intenzivních tréninků oželela. Nebyla jsem schopná je splnit. I proto jsem se asi necítila nijak zataženě. Ale je to tak, není příjemné začínat zase po takové pauze, člověk neví, na čem je.
BEZCHYBNÁ STŘELBA. Gabriela Koukalová se sice při střelbě vestoje skoro necítila ruce, přesto ve sprintu v Oberhofu ani jednou nechybovala.
Do závodu jste se vydala s šátkem kolem hlavy. Byl mráz v Oberhofu hodně nepříjemný?
Bála jsem se toho, protože jsem měla ještě horší zprávy, že bude až -10 stupňů. Snažila jsem se na to připravit a pořádně se oblíct, protože člověk rychle promrzne. Stejně jsem před druhou střelbou necítila ruce a byla jsem ráda, že jsem ji nakonec zvládla odstřílet slušně.
Jako jedna z mála jste sestřelila všech 10 terčů, přitom podmínky byly v Oberhofu nezvykle férové, že?
Takový závod tady nepamatuju. Mezi námi biatlonisty to kvůli počasí není oblíbené místo ke startu. Málokdy se povede, že nefouká, dneska to tak bylo. Jsem zvědavá, jaké to bude po zbytek víkendu.
Na střelnici jste ale dneska měla jeden z nejpomalejších časů...
Prostála jsem tam mládí (zasměje se). Snažila jsem si hlídat každou ránu. Ta moje rychlost, nebo spíš pomalost je mi bližší. V minulé sezoně jsem patřila mezi nejpomalejší střelce, ale zároveň jsem měla nejvyšší přesnost za svou kariéru. Nenarodila jsem se jako rychlostřelec, tak bych se asi měla vrátit k té pomalejší, se kterou se mi minulý rok dařilo.
Když mluvíte o návratech, vrátila se vám i motivace z minulé sezony? Na trati to tak vypadalo.
Někdy mám před startem pocit, že se mi to povede a dneska jsem takový pocit měla a vyšlo to. Motivace je důležitá, a když se člověku daří, přijde skoro sama. Je to příjemné. Dělat něco bez motivace je to nejhorší, co člověka může potkat. Pak ta jeho snaha ztrácí smysl.
VYČERPÁNÍ. Gabriela Koukalová v cíli sprintu v německém Oberhofu.
Do cíle jste pochopitelně dorazila jako první. Na co jste v tu chvíli myslela?
Běželo mi hlavou jen to, že vůbec necítím ruce. Měla jsem je tak zkřehlé, že jsem uvažovala, jestli je mám strčit do sněhu, nebo počkat, až někde rozmrznu, abych se alespoň zvládla převléknout. Naštěstí mi fotograf Petr Slavík vzal všechny věci i lyže z cíle a dal mi je do převlékací místnosti. Já si nebyla schopná ani zapnout bundu.
O vítězství jste nepřemýšlela?
Už v průběhu závodu jsem si říkala, že se dvěma nulami bych mohla být v desítce. Nejelo se mi sice moc dobře, ale to asi nikomu. Podle mě je to tady totiž bezkonkurenčně nejtěžší trať, kterou ve Světovém poháru máme. I proto pak v cíli byly takové rozdíly v běžeckých časech.
Necítila jste se dobře? Vždyť jste měla druhý nejlepší běžecký čas.
Z toho jsem byla opravdu hodně překvapená. Povedlo se to ale i díky skvělé práci servisu, kterou dneska kluci odvedli. Hrozně jim za to děkuju. Lyže letos máme opravdu dobrý.
Čekání v cíli na výsledky asi bylo hodně dlouhé, že?
Já to vlastně většinou vůbec neřeším. Dojdu do buňky, převleču se, a buď mi někdo zavolá, nebo ne. Nedívám se, jak jezdí ostatní, nelámu si tím hlavu. Vítězství je super, ale nemůžu říct, že bych někdy neměla větší radost z nejlepší desítky. Každý závod je nová příležitost, a když se třeba trápím střelecky a pak se trefím, tak jsem šťastná, že jsem neudělala chybu. Těší mě to víc, než když mám fazonu a skoro bez boje nějaký závod vyhraju. A ten závod vám ani tak neutkví v hlavě, jako když o to vítězství těžce bojujete – jako třeba v Novém Městě.
Tak kdy jste se dozvěděla, že jste opravdu vyhrála?
Když jsem se převlékla a snažila najít lyže na vyjetí, volal mi Jirka Hamza (šéf Českého svazu biatlonu) a gratuloval mi, že mám velký náskok. Byla jsem z toho překvapená, protože co jsem slyšela z převlékárny, po první střelbě přede mnou byla Marie Dorinová-Habertová, Kaisa Mäkäräinenová a další závodnice. Nepočítala jsem, že bych první místo mohla udržet.
PÓDIUM PRO NEJLEPŠÍ. Gabriela Koukalová (uprostřed), Kaisa Mäkäräinenová (vlevo) a Marie Dorinová-Habertová po sprintu v Oberhofu.
Ale povedlo se. Ony chybovaly, vy ne, navíc jste po trati letěla. Čím se za třetí výhru sezony odměníte? Cukrovím?
S tím bych asi měla brzdit. Dala jsem si předsevzetí, že budu opatrná, ale asi jsem nebyla dostatečně. Největší odměnou jsou pro mě ale rodiče, kteří se na mě přijeli podívat. Jsem ráda, že jsem se jim mohla předvést v takovém světle.
Když v sobotní stíhačce vyhrajete, nebo dojedete do třetího místa a zároveň za sebou udržíte Kaisu Mäkäräinenovou, převléknete se do toho dresu, se kterým jste sezonu začínala...
Snad se to nestane teda... (zasměje se) Vím, že je to hezký a že si lidi budou ťukat na čelo, ale já už nechci v tom žlutém čísle jezdit celou sezonu, minulý rok to bylo hrozně vyhrocené a stresující. Já si to vyzkoušela, vím jaké to je, i proto beru tuhle sezonu spíš jako rekreační. Moc neřeším, kolikátá budu. Když se závod nepovede, nesu to lépe, než v minulé sezoně. Těch šancí na dobrý výsledek ještě bude spoustu. A i kdyby to náhodou dopadlo a já bych v tom žlutém dresu chvíli jezdila, pořád je před námi spoustu závodů. Ještě se to hodně promíchá.
Schválně ale v sobotní stíhačce mířit vedle snad nebudete, ne?
Jejej, to rozhodně ne. Udělám všechno, co budu moct. Ale to si povíme spíš po závodech.
