O čem ještě po návratu do žlutého dresu mluvila?
O druhém místě ve stíhacím závodu:
Mám z něj obrovskou radost. Jsem hlavně ráda, že jsem se byla schopná vyrovnat s tak náročnými podmínkami, které dnešní závod provázely.
O kruté zimě, která panuje v Oberhofu:
Ta byla úplně neskutečná. Podobně jako včera, tak i dnes jsem hned po první střelbě během druhého kola přestávala cítit prsty. Snažila jsem se je celou trať mít u sebe, protože když je v průběhu závodu rozpojujete, je větší pravděpodobnost, že vám umrznou.
O jízdě na prvním místě:
Když jedu v takovém závodě první, tak si chvílemi připadám jako štvaná zvěř. Jsem ráda, že jsem to uhrála alespoň na to druhé místo.
O tlaku před první střelbou vestoje:
Celou dobu, co jsem projížděla pod tribunou, jsem si říkala, že ten tlak ustojím. Že jsem naprosto v klidu. Ale když jsem si pak stoupla na tu stojku, vůbec to příjemné nebylo. Začala jsem cítit takové to vnitřní chvění, strašně se mi třásly nohy a já nevěděla, co mám dělat. Chtěl jsem střílet a ono to vůbec nešlo.
O dřepu před poslední ranou:
Kvůli tomu chvění jsem si raději před tou poslední ranou trochu přiklekla nebo přidřepla. Pomohlo mi to pak v klidu tu ránu sestřelit, protože jsem věděla, že se na střelnici bude chybovat. Říkala jsem si, že si můžu dovolit tam ještě chvíli počkat.
O problémech v zatáčce a hromadném závodu:
Vždycky si říkám, že hrozně provokuju, protože mám strašně blízko pádu. Možná je to tím, že se v těch sjezdech opravdu vyžívám, ale třeba už v neděli budu schopná tam najet líp. Každý den se tady trochu učím, tak snad už to bude dobrý a snad k tomu budou i ostatní závodnice přistupovat zodpovědně, abychom se v té zatáčce co nejmíň ohrožovaly. Potkat se totiž v té neskutečné rychlosti s takovým tělesem, jako jsem já, to bych nikomu nepřála.
