V roce 2012 není lehké najít mezi lídry stájí F1 opravdové osobnosti. Většina z výkonných ředitelů moderního světa Grand Prix jsou pouze zaměstnanci anonymních finančních společností, které vlastní týmy za účelem zvýšení zisku nebo "zaparkování peněz". Dají se lehce vyměnit - jako trenéři fotbalových mužstev. Ale to neplatí pro všechny.
Sir Francis Owen Garbatt Williams se narodil 16. dubna roku 1942 v anglickém Jarrowu. Rodina patřila do střední vrstvy a s motorsportem neměla nic společného. Naopak - Williamsové nevlastnili ani automobil.
Skrze kamaráda se koncem padesátých let seznámil se světem závodů a několik let se bez větších úspěchů snažil v kokpitech cestovních a formulových vozů. Po čase se smířil s poznatkem, že má jako závodník přinejlepším jen průměrný talent. "Mým největším štěstím tehdy bylo, že jsem se nezabil. Jezdil jsem jako blázen," směje se Williams dnes.
Po fázi, kdy pomáhal jako mechanik jezdcům rázu Jochena Rindta, začal vydělávat prodejem závodních vozů a na žádost přítele Pierse Courage přesedlal do role týmového manažera. Pro movitého Courage a jiné piloty nasazoval od sezony 1967 vozy ve formulích 2 a 3.
Roku 1969 se odvážil k postupu do formule 1 a Courage dojel na Brabhamu BT26A stáje Frank-Williams-Racing-Cars překvapivě druhý v Monaku a USA. Poukažme při tom na skutečnost, že Williamsovi tehdy bylo teprve sedmadvacet a patří tím mezi nejmladší majitele stáje F1 všech dob.
Výsledky prvního roku v Grand Prix byly velmi povzbudivé a Frank viděl svůj velký cíl "přetrumfnout jednoho dne úspěchy Kena Tyrrella" jako reálnou možnost. Roku 1970 se pustil do slibné spolupráce s firmou de Tomaso. Courage ale ve voze kostruktéra Dallary uhořel v Zandvoortu.
"Ztratit Pierse bylo největší tragédií mého života. Nebyl jen mým jezdcem, ale i blízkým přítelem. Najednou jsem zbyl bez pilota, bez vozu - jen s hromadou dluhů na krku. Prodal jsem všechno, co jsem vlastnil. Můj přístup k závodům se však nezměnil. Musel jsem pokračovat..."
Williamsovi nezbylo mimo dvou motorů nic. Rozprodal své soukromé jmění a ještě více se zadlužil, aby i nadále udržel svůj tým v F1 a F2. Roku 1971 měl jeho podnik třináct zaměstnanců a stěhoval se do nové "továrny" v Readingu. S koupenými vozy march a vlastními konstrukcemi politoys a iso (či Williams FW01-03) ovšem zůstal bez úspěchů.
Vždy balancoval na pokraji finančního kolapsu a v kokpitech jeho monopostů se střídali jezdci, kteří ne vždy vykazovali potřebný talent - peníze jejich sponzorů byly pro přežití stáje zpravidla důležitější. Legenda tvrdí, že fanatický běžec Williams musel roku 1974 vyhrát oněch osm tisíc marek v běžeckém "Závodě osobností" kolem dráhy v Monze, aby vůbec měl peníze na naftu pro své transportéry.
Závodnické začátky Franka Williamse: Na brabhamu ve formuli 3
Roku 1975 Frank nasazoval typ FW04 poprvé pod značkou Williams, sezona ale opět skončila finančním debaklem. Chtě nechtě se poté musel spojit s bohatým Austro-Kanaďanem Walterem Wolfem a dal tím vedení vlastní stáje víceméně z ruky. Sezona s "ojetými" heskethy byla ze sportovního hlediska katastrofou, a když Wolf koncem roku ztratil o další spolupráci zájem, stál Frank zase jednou před novým začátkem s holýma rukama.
Musel dokonce opustit své dílny v Readingu a stěhoval se do nových prostor v Didcotu, hrabství Oxfordshire. Zase jednou nasazoval koupený march s pilotem, který se postaral především o peníze. Nebylo tedy divu, že se špičkoví jezdci do stáje Williams Grand Prix Engineering (jak se od sezony 1977 jmenovala) právě nehrnuli. Naopak: Williams byl orazítkován jako tým věčných loserů a "vycpávka" pole. Bojovník a zarytý maratonec Williams se ale nevzdával. I když byl ročník 1977 dalším sportovním propadákem.
Za kulisami budoval základy budoucího úspěchu. A tentokrát se nemělo jednat jen o "boudu" sestavenou ze snů a falešných slibů. Tyto nové základy tvořili především konstruktér Patrick Head a nově získání mecenáši z Blízkého východu. Až na druhý pohled bylo k rozeznání, že dalším ze základů úspěchu byl i jeho nový pilot Alan Jones. Je ovšem pochopitelné, že i Jones viděl v angažmá u Franka nejprve hlavně způsob, jak zůstat pilotem formule 1, a těžko jako rozhodující krok směrem k titulu mistra světa. Společně ale vystoupili mezi nejúspěšnější účastníky šampionátu.
Arabské firmy jako Albilad, Saudia a TAG do stáje pumpovaly kolem tří milionů dolarů ročně a Frank si mohl pořídit a vlastní aerodynamický tunel - i když byl z druhé ruky. Roku 1979 se značka Williams poprvé zapsala mezi vítěze Grand Prix, když Regazzoni vyhrál v Silverstonu. Headova kreace, wing-car FW07, byla více než konkurenceschopná a o rok později se Jones na typu FW07B stal jako první z Frankových pilotů mistrem světa: Tým také získal svůj první Pohár konstruktérů. Po zisku dalšího prvenství mezi konstruktéry roku 1981 si v roce 1982 pro titul jezdců dojel Keke Rosberg na typu FW08.
Na vlnu turbomotorů Williams naskočil od sezony 1984 sňatkem s japonským gigantem Honda. Výsledkem byla naprostá dominance modelu FW11 v sezonách 1986 a 1987 mezi konstruktéry a Piquetův titul. To již seděl Frank Williams upoután na vozík invalidy: po dopravní nehodě při návratu z testů v Le Castelletu začátkem roku 1986 zůstal od krku dolů ochrnut. Posedlý sportovec a asketa, který denně běhal minimálně deset kilometrů, ať už v zimě Montrealu, nebo ve vedru Jeddahu, se stal zajatcem svého vlastního těla. "Žiji pro dynamiku, vše ostatní je mrháním života," říkal Frank a tento postoj mu dal dost síly k návratu do boxů a do vedení stáje.
KOVBOJ A ZÁVODNÍK. Sir Frank Williams dnes: S autorem fotografie v Monze roku 2011
Japonci pak ovšem spolupráci ukončili a Williams si musel hledat nového partnera. Perfektně francouzsky mluvící Frank se rozhodl pro Renault a několik let tvrdé práce vyústilo v novou éru dominance jeho vozů. Od roku 1991 až do sezony 1997 byly Williamsy-Renault de facto nejlepšími vozy formule 1. Mansell se stal mistrem na typu FW14B již dávno před koncem sezony 1992, jeho nástupce Prost si vedl na FW15C stejně tak suverénně.
Dalším šampionem se měl dle plánu stát Senna, Brazilec ovšem zahynul v květnu roku 1994 v Imole, což Williamsovi vyneslo několik let trvající soudní tahanice v Itálii. "Ayrton závody miloval jako já. Bylo hrozné ho ztratit. Bylo by krásné pozorovat giganty, jakými byli Senna a Schumacher v boji o titul," popisuje Williams další chmurné období svého života.
Byl to skutečně jen jezdecký genius Michaela Schumachera, kdo se v příštích dvou sezonách dokázal postavit Williamsově převaze. Až Damon Hill roku 1996 a Jacques Villeneuve v sezoně 1997 získali další tituly jezdců pro Frankův vynikající tým. V této éře získala stáj Williams-Renault titul konstruktérů jen s jedinou výjimkou v každé sezoně a bývalý obchodník se závodními vozy byl roku 1999 královnou pasován na rytíře.
S odchodem Renaultu ovšem přišla i slabší fáze williamsů, které se Frank od roku 2000 snažil čelit spoluprací s automobilkou BMW. Až na ojedinělá vítězství tato kooperace ale nikdy nedokázala navázat na Frankovy dřívější úspěchy. Němci se po několika letech rozhodli, že se o štěstí pokusí na vlastní pěst, a Williams zůstal bez tovární podpory. Jeho tým se proto nezadržitelně propadl směrem do středu pole - jakási nebezpečná pararela k osudu velké stáje Kena Tyrrella?
"Sezonu 2012 považují za jakýsi nový start mého týmu. Máme nové auto, relativně nezkušenou jezdeckou dvojici, nový motor a nové lidi ve vedení týmu," těší se Sir Frank na letošní ročník, který skutečně začal slibně. Přejme mu tedy, že právě skutečně začíná další úspěšné období v jeho životě a v dějinách jeho firmy. Osobně jistě udělá vše pro to, aby williamsy přidaly k sedmi titulům jezdců a 113 vítězstvím v Grand Prix další triumfy.
