Měly tu proběhnout tři speciálky. První byla v atacamské části zkrácena o nejtěžší sekci, druhá více než o třetinu, třetí se vůbec nepojede.
Je to k vzteku, když nejzajímavější a nejtěžší část soutěže, na níž pořadatel založili veškerou promotion a vizuální komunikaci rallye, skončí jako odstrčené dítě, ke kterému se nikdo nehlásí a pořadatelé navíc jasně dávají najevo, že časový harmonogram a schopnost všemi prostředky logisticky obejmout celé startovní pole jim proplouvá mezi prsty.
Poprvé v dunách
Nebudu se rozšiřovat o jistých organizačních nedostatcích, jež soutěžení na letošním Dakaru posouvají do poněkud jiné roviny. To jsou věci, které si závodníci vyříkají mezi sebou a nesloužily by image nejslavnější soutěže ke cti. Raději se zmíním o tom, co mi v Atacamě udělalo radost, tedy alespoň v tom kousku z toho, co nám z Atacamy zbylo.
komentářZkušený novinář Jiří Vintr absolvuje Rallye Dakar v novinářském kamionu řízeném Karlem Lopraisem. |
Vůbec poprvé jsem se na letošním Dakaru dostal do dun. Press car má omezené možnosti pohybu dané jeho technickými úpravami i úlohami, které v rámci svého týmu plní.
Podařilo se mi alespoň najít obrovskou dunovou horu, ke které se však dalo přijet po asfaltu. Z protější hory se k ní dlouze sjíždělo trialovým způsobem, dole začali závodníci zdolávat snad dvě stě metrů vysokou horu měkkého písku. Poslední zápas etapy mohl začít, protější svah od silnice navíc vytvořil hlediště pro gigantický dunový amfiteátr, v němž jen ti schopní mohli uspět.
Předně, vůbec poprvé na této rallye ve styku s místní policií zafungovala oficiální karta akreditovaného novináře. Všechny další lidi policie z vrcholu duny nemilosrdně zahnala dolů. Konec konců, podepsal jsem revers o tom, že přihlížím a fotím na vlastní nebezpečí.
Nejhrozivější místo pro fotografa
A nebezpečné to bylo. Vrchol duny je vůbec to nejhroznější místo, jaké si fotograf může vybrat. Závodníci po zápasu s horou zmizí těsně pod vrcholem v převisu, kam není z vrcholu vidět, a nakonec na plný výkon vytraverzují úplně jinde, než fotograf na vrcholu očekává. Ale být uprostřed toho boje s pískem stojí za to. De Villiers mě v plné rychlosti míjí snad o dva metry, můj oblíbenec Erradonea se svojí brumlavou buggy asi o metr.
Místo je situováno asi 20 kilometrů před cílem nejtěžší etapy soutěže a hlavně motocyklisté z chvostu startovního pole toho mají plné zuby. Snad dva metry za mnou padá vyčerpáním francouzský motocyklista a bolestivě si naráží bok, velká KTM padá na něj. Pomáhám mu zpět na nohy a na počítání do tří zvedáme i motocykl. Francouz má mžitky, trochu se motá a chvíli trvá, než ho nasměruji na správný směr, jak horu na druhé straně sjet.
Kolega zase spolu s dalším fotografem pomáhají zcela vyčerpanému quadistovi. Specificky si vedou řidiči buggin s pohonem zadní nápravy, jejichž řízení vyžaduje specifické návyky a v hlubokém písku se nesmějí zastavit. Robby Gordon exceluje stejně jako bývalí skvělí motorkáři Cox a Magnaldi, kteří se sešli v jednom týmu a pilotují otevřené buggy bez čelního skla. Peloton autařů vede s velkým náskokem Carlos Sainz, jemuž písek snad konečně přirostl k srdci.
Před kamiony radši nohy na ramena
Moc mě zajímalo, jak se s horou písku vyrovnají kamiony. Sklon duny jim totiž ke zdolání nedává mnoho šancí. Ale chyba lávky: Čagin přijíždí pod horu jako ruská raketa Vostok a neméně agilně ji také vyjíždí. Jeho představení je ukázkou perfektně zvládnuté taktiky jízdy v písku i využití plného výkonu tisícikoňového motoru. Čagin tančí mezi dunami jako baletka a za chvilku je nahoře.
Za sedm minut ho následuje dvojice de Rooy a Kabirov. Zejména Holanďan jede dost agresivně a je na něm vidět jistá přemotivovanost, Kabirova zase zdrželo pár osobních aut.
Zajímalo mě představení obou tatrovek. Souboj jedna jedna. Azevedo s měkčím nastavením podvozku jede opticky vyrovnaněji, Aleš Loprais zase razantně. Vrchol však zdolávají oba jen tak tak a oba znovu vyjíždějí úplně jinde, než jsem si je přál, v plné rychlosti přímo na mě. Namísto kýženého kýčovitého snímku pro týmový plakát musím vzít nohy na ramena a v obou případech unikám potupné srážce jen těsně.
Když jdu pěšky dolů, míjím francouzský nissan, který se v nejprudším svahu zastavil těsně pod vrcholem a hrozí, že se nekontrolovaně zřítí dolů přímo na mě. Vytvářím světový rekord ve sprintu z duny, písek naštěstí moc nepovoluje, ale tady šlo opravdu o život.
Písečná romantika tedy skončila a já si uvědomil, jak svízelné podmínky mají na trase závodníci, kteří se v dunách dostanou do potíží. Vybavuje se mi konec Jutty Kleinschmidtové na Dakaru 1993, ještě v sedle motocyklu. Ve sjezdu z duny spadla a než se zvedla, přiburácel kamion a motorku jí přejel, Juttu těsně minul.
Jenže zůstaňte bokem, když jste poprvé a možná naposledy v Atacamě, navíc s vědomím, že repete vám už pořadatelé neumožní. Láhev s pískem na památku už je plná a uložená na dobrém místě.
