Kdo by si toho při všech hádkách ohledně kvalifikace všiml, vlastně ta letošní novinka v F1 zůstává pro fanoušky dál poměrně v utajení, byť ji mají přímo před očima.
Až po závodě v Soči dostanou tři nejlepší šampaňské – zřejmě zase od ruského prezidenta Vladimira Putina – všimněte si značky moku. Po 15 letech s Mummem se teď ve formuli 1 „pije“ Moët et Chandon. Že je to zbytečná informace?
Jasně, Rosbergovi to k další výhře, letos už případně čtvrté, nepomůže, jenže zároveň je změna dodavatele šampaňského pro F1 návratem ke kořenům (Möet byl sponzorem už v letech 1966 až 1999) a také slušným byznysem – neboť za to, že jezdci smějí na stupních vítězů slavit právě s touto značkou, platí francouzští vinaři ročně pět milionů eur (135 milionů korun).
„Je to cena, kterou má smysl platit, protože z hlediska viditelnosti a povědomí jsme dosáhli obrovského úspěchu,“ stálo v lednovém prohlášení, když šampaňské Mumm „oznamovalo“ odchod z F1. Teď se jím stříká v sérii formule E.
Oslavné odšpuntování šampaňského, následné postříkání soupeřů i sličných dívek okolo a pak jeden hlt je dnes obvyklou záležitostí ceremoniálů většiny motoristických podniků. Jenže byť je šampaňské v F1 odměnou už od počátku, tak scénář, jaký známe dnes, se ve skutečnosti zrodil na čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans v červnu 1966, tedy téměř před 50 lety.
Jsem trochu ovíněn
Ale postupně – teď se vraťme do 2.července 1950, kdy Argentinec Juan Manuel Fangio v Remeši ovládl šestý závod vůbec premiérového ročníku formule 1. A jelikož se tak stalo v regionu Champagne, hned v cíli k němu přispěchali Paul Chandon Moët a jeho bratranec hrabě Frederic Chandon z Brailes, zdejší výrobci šampaňského, a dali mu třílitrovou lahev (Jeroboam) jejich moku. Prameny sice už neříkají, jakým způsobem ho Fangio, pozdější pětinásobný šampion, „zlikvidoval“, nicméně dozajista šlo o decentnější způsob, než že by ho celý vystříkal na stupních vítězů.
K tomu došlo až o 16 let později. A omylem. Francouzský prezent se totiž ujal, a tak šampaňské dostávali vítězové napříč motoristickými odvětvími. Dočkal se ho i Jo Siffert, jeden z vítězů Le Mans. Když však vychlazenou lahev na pódiu přebíral, omylem zavadil o korek, který vystřelil, a Švýcar tak nechtěně postříkal všechny okolo.
Rok nato musel „nehodu“ na přání zopakovat Dan Guiney a následně se dnes už neodmyslitelné gesto lavinovitě rozšířilo. Třeba v F1 si za ty roky vybudovalo i svá pravidla. Z velké části už je mok například odšpuntovaný, aby s ním jezdci na pódiu nezápasili. Jedna plná lahev s podpisy pilotů je vždy uschována a později vydražena – zájemci jsou ochotni zaplatit i 480 tisíc korun. Jedno z log na lahvích šampaňského je vzhůru nohama, aby bylo v televizi vidět ze všech úhlů.
Tradicí je i to, že piloti se z lahve napijí. „Což po závodě, kdy jsou dehydrovaní a unavení, přináší úsměvné chvíle. Stačí jim pár loků a jsou připití a přiznávají, že se jim na následné tiskové konferenci plete jazyk,“ říká Pavel Turek, který se v prostředí F1 roky pohyboval.
Brrr, to není šampaňské
A je-li řeč o šampaňském, hned si vzpomene na Kimiho Räikkönena, kterak v roce 2005 dojel v Bahrajnu třetí, pak se na stupních vítězů napil a přišel velký úškleb. V muslimských zemích se totiž alkohol nepodává, a tak je v lahvích s logem šampaňského sladký grepový nápoj. Nic pro Räikkönena.
Ani pro partu mechaniků, která dychtivě stává pod stupni a čeká, až jim jezdec zbytky „šampíčka“ hodí dolů. Chytit lahev z pěti šesti metrů je však často těžší než vyměnit kola za tři vteřiny.
„Pro ně je to odměna, a rozbije-li se lahev stáji, která tak často na stupních není, je to pro mechaniky malá tragédie,“ vypráví Turek. Snad se v Soči střepů nedočkají.
