A jak se za těch deset let změnil florbal?
Samozřejmě se mění i kvalita. Když to srovnám se Švýcarskem z roku 2003, udělala naše hra velký krok dopředu. Technika se nám zlepšila, hrajeme ve větší rychlosti, je to tvrdší, je mnohem více osobních soubojů.
Poprvé hrajete šampionát doma. Je to větší nápor na psychiku?
Doprovodných reklamních akcí je více, než jsme zvyklé. Ale já se těšila, viděla jsem to všude kolem.
Neuškodí vám přesun z Brna do Ostravy? Budete si muset zvykat na jinou halu.
Snad ne, určitě budeme mít v Ostravě nějaký trénink. Jsme zvyklé, jezdíme hrát různé ligové zápasy. I když v takhle velké hale jsme ještě nikdy nehrály. Jenom v O2 Aréně v Praze a je pravda, že orientace na hřišti je trochu jiná. Přijde více lidí, větší jsou prostory kolem hřiště.
Jaké to je pro vás jako pro ostravskou rodačku hrát v ČEZ Aréně? Dokázala jste si představit, že si v ní zahrajete?
To jsem si představit nedokázala. Ale moc se těším. Když tu bylo mistrovství světa mužů, pomáhala jsem organizovat a záviděla jsem jim. Říkala jsem si, že to musí být opravdu super hrát před tolika lidmi, kteří jen neseděli a fandili. A doufala jsem, že by to třeba mohlo někdy vyjít.
Dočkala jste se. Berete to jako vyvrcholení kariéry, nebo pomýšlíte dále?
Veřejně jsem to ještě neprohlásila, ale tohle bude moje poslední mistrovství. Snad to bude takové hezké završení mojí reprezentační kariéry.
Kam musíte dojít, abyste byla při loučení spokojená?
Máme jasný cíl - vybojovat nějakou medaili. Musíme myslet pozitivně, optimisticky a podávat takové výkony, abychom vyhrávaly a přilákaly lidi do haly. Moc bych si přála hrát před opravdu plnou arénou. Doufám v to a v naše vítězství.
