„Na Frýdek se nám daří, hlavně brankáři Štochlovi. Soupeř má z něj strach. Máme velkou šanci,“ věří Dan Čurda, opora Dukly.
„Letos jsme poprvé vyhráli základní část, chceme konečně titul,“ reaguje kouč Rastislav Trtík.
Ještě před play-off přišel Frýdek-Místek o generálního partnera. Logo Radegastu mají hráči na dresech přelepené černou páskou. „Tahle sezona je zajištěná, problémy budou s tou další,“ tuší manažer Jiří Bednárek.
Finále začíná příští neděli ve Frýdku-Místku (14.35, přímý přenos ČT2). Hraje se na tři vítězství, pořadatelství se střídá po každém utkání.
Úspěšný fór vůdce? Zamknout kouče v šatně
Diváky umí pobavit podobně jako třinecký hokejista Král. Místo kouzel s hokejkou ale Daniel Čurda ovládá jinou techniku. Házenkář Dukly umí vystřelit zády k brance, odhodit balon s takovou falší, že se z ostrého úhlu odrazí do branky, nebo vyskočí do brankoviště a smečuje z nahrávky.
Ve vypjatém semifinále proti mistrům z Karviné k podobným parádám nenašel odvahu, přesto byl hrdinou série. Ve třetím zápase dal šest gólů, poslední dva bitvu rozhodly.
„Vyplynulo to ze hry, spoluhráči mi nahráli tak dobře, že jsem musel dát gól,“ říká skromně šestadvacetiletý levák.
Do týmu přišel před sezonou z krachující Plzně, byť o něj měla zájem Karviná i jeden francouzský klub. A hned se stal jednou z největších opor mužstva. Nastupuje na pravém křídle, ale zvládne i roli spojky.
„Ze všech hráčů je nejdéle na hřišti. Vůdčí typ, bojovník, ale i hračička, jehož by chtěl v týmu snad každý trenér,“ chválí hráče trenér Vladimír Haber.
Nedá na něj dopustit, a to i přesto, že jej hráč několikrát zamknul v šatně. Je to jeden z povedených žertů největšího vtipálka kabiny. Co umí ještě? Netradičně se rozloučil s kanonýrem Jíchou, který v závěru sezony odešel hostovat do katarského klubu.
„Přeparkoval jsem mu auto a klíčky jsem mu vrátil na místo, takže nic nepoznal,“ říká se smíchem Čurda. Na léto má naplánovánu svatbu. Doufá, že bude slavit i první titul v kariéře.
Kováře odchod z Dukly naštval, může se pomstít
Ten šrám je starý, ale házenkáře Martina Kováře z Frýdku-Místku stále žene dopředu. Před pěti lety měl být hnací silou Dukly Praha. Hrál střední spojku, rozehrávače. Měl tvořit hru, vymýšlet akce. „Chtěli ze mě mít nového Petra Házla, který tehdy odešel do Německa,“ vzpomíná Kovář. „Ale já měl dvacet, teprve jsem sbíral zkušenosti. Po sezoně mi oznámili, že jsem očekávání nesplnil a mám si hledat angažmá. Cítil jsem se ublížený, hodně mě to naštvalo. Tak špatný jsem zase nebyl.“ O d e š e l do Frýdku-Místku. Do týmu, který se mezi elitou teprve rozkoukával. A tam byl jedním z těch, kteří nastartovali novou éru klubu. Velký srdcař a hecíř.
Když se v euforii barvily vlasy, zlomil i váhající matadory Hrachu se Žižkou, kteří už měli vlasů poskrovnu. „Prý jsou tátové od rodin, ale povedlo se, kníry měli namodro.“ Jak se těší na Duklu? „Motivaci mám ohromnou. Bude to hodně vyhecované. Dukla má zkušenosti, velké srdce, její hráči jsou bojovníci. Ale chceme konečně titul.“
Kovář má doma tři stříbrné medaile. Před dvěma lety si na jednu sezonu odskočil do druholigového Düsseldorfu. „Byla to dobrá zkušenost. Naučil jsem se řeč a poznal jsem, jaké to je, být cizincem. Ten tlak byl ohromný, posílilo mě to.“ Když vybíhá na palubovku, poklekne a jako by se křižoval. „Ne, ne, věřící nejsem, je to jen takový rituál. Takové nastartování a pozdravení s palubovkou.“