Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


PROFIL: Jícha vyhrál, co mohl. Jen úspěchu s reprezentací se nedočkal

18 2017
Jeden z nejúspěšnějších českých sportovců posledních let startuje „život po životě“. Pro to, co Filip Jícha dokázal na individuální a klubové úrovni, se i napříč disciplínami hledá jen málo paralel. Chybělo jediné: korunovat kariéru také mimořádným výsledkem za národní tým.

Krásně se na to dívalo. Ve videu, které uvádělo oficiální ukončení kariéry, se střídaly záběry Filipa Jíchy-šampiona. Jásajícího, slavícího, rozradostněného. A vás automaticky napadá, zda člověku není líto, že už nic podobného nikdy nezažije.

„Abych řekl pravdu, nemrzí mě to,“ usměje se upřímně tenhle dvoumetrový chlap. „Podařilo se mi zažít tolik věcí, že nevěřím, že bych to dokázal zopakovat. Jsem vděčný, že jsem potkal lidi, co mě doprovázeli a udělali ze mě člověka, jímž teď jsem.“

Končí v 35 letech; už nehodlal dál skřípat zuby bolestí po injekcích do operovaných kolen. Když vzal rodiče na Final Four Ligy mistrů do Kolína nad Rýnem, kde v minulosti dvakrát triumfoval, oznámil jim: „Užijte si to, bude to asi můj poslední zápas, co uvidíte. Tušili, že se čas blíží. Ale moje rodina nese to, že už nejsem aktivní sportovec, možná hůř než já.“

Jícha nebyl nikdy zvyklý příliš hledět dozadu. Ale k vnitřnímu smíření přispívá ještě jiná, zásadní věc. Ví, že potenciál naplnil – nebo spíše překonal.
Cesta sportem nadšeného kluka ze Starého Plzence k jednomu z nejuznávanějších házenkářů posledních let skončila.

Je plná trofejí. Plná souznění s klubem z Kielu, přístavního města na severu Německa, kde je nemilovat házenou zhruba stejně častý jev jako nezajímat se o fotbal v Brazílii.

Došel sem – bráno v rychlosti – přes Plzeň, Duklu, švýcarský St. Gallen a německé Lemgo. Vždycky bylo jasné, že má talent, potřebné fyzické parametry, herní i lidskou inteligenci. Že takových házenkářů není moc v celé Evropě (což je v házené stále měřítko pro celý svět), natož v Česku.

Filip Jícha v utkání proti Alžírsku

Ale až v upršeném Kielu přišla finální transformace nepřehlédnutelné naděje ve fenomenálního borce.

A „neuvěřitelná jízda“ začala

Tady se Jíchovy schopnosti rozvinuly naplno. Dostal skvělé spoluhráče a islandského trenéra velké postavy a velkých vizí Alfreda Gislasona, svého osudového šéfa i parťáka v jednom. V letech 2008 až 2015 získali k radosti celého města sedm titulů z osmi šancí – v tak vyrovnané a v tak kvalitní bundeslize je to unikát.

A Jícha tomu šéfoval. „Velmi rád si vybavuju roky, kdy jsem se cítil obrovsky silný. Vyhrávali jsme zápas za zápasem a já věděl, že trefím správné rozhodnutí. Sám neznám recept, proč se mi to dařilo, ale dokázal jsem se na hřišti rozhodovat tak, že to vedlo k úspěchu,“ vybavuje si.

Spíš než jeden vítězný duel si za tyhle roky vybaví slastnou směs emocí: „Momenty po společných úspěších jsou nezapomenutelné. Musím říct, že jsem na to pyšný.“

V dnešní době se arogance často mylně zaměňuje za sebevědomí a zvenčí tohle Jíchovi občas bylo vyčítáno: že ve svých slovech působí až moc jistě, dojde-li řeč na házenou.

Filip Jícha (vlevo) bojuje v utkání s Alžírskem

Jenže on měl své „náboje“, doslova plné zásobníky. Kiel v tu dobu vítězil, udával trendy. A on jezdil domů k trenérovi, aby společně taktiku a budoucnost probírali. Dostal možnost vidět pod povrch dění tak zblízka, jak jen to lze.
A ještě něco jej odlišuje: nesmlouvavá rvavost, pokud šlo o výhry.

To jej stálo pár let kariéry navíc, poslední dva německé tituly v letech 2014 a 2015 vydřel za cenu sebedestrukce tělesné schránky. Ale jak vždycky opakoval: neměnil by.

„Byl to neuvěřitelný příběh, neuvěřitelná jízda. A v každém krásném příběhu je i konec,“ říká nyní jako házenkář na penzi.

Marné čekání reprezentační

Individuálně získal vše, vrcholem je samozřejmě triumf v anketě o nejlepšího házenkáře světa za rok 2010. Jediná věc by jeho kariéru pozvedla ještě výš. „Stoprocentně větší úspěch s národním týmem,“ uznává sám. „O to jsem vždycky v reprezentačních pauzách bojoval; dával jsem tomu svoje zdraví a často i psychický stav, abychom něco zvládli. Ale nepodařilo se.“

Proč? Česko není evropskou, tudíž ani světovou špičkou, to je nejprostší vysvětlení. I s Jíchou v největším laufu je maximem 8. místo z Eura 2010. S trochou fantazírování mohlo být lépe, jenže současná vrcholová házená je moc vyrovnaná na to, aby šlo říci, že „stačilo pár gólů a dopadlo by to jinak“. „Je to kolektivní sport. A já byl moc rád, že jsem ho dělal,“ říká Jícha.

Filip Jícha odehrál proti Islandu výborný zápas.

V těchto letech byl schopen – zpětně viděno – až magických chvil. Na zmíněném Euru jej vyhlásili nejužitečnějším borcem, což je pro zástupce 8. týmu cosi zcela nevídaného. Ale aby sám vystřílel, zrežíroval a ubránil medaili? To nešlo. Možná proto byl symbolický i jeho reprezentační konec.

„Naposledy jsem přispěl jednou operací a jednou prohrou,“ říká Jícha již se smířeným úsměvem. V minulé kvalifikaci totiž nastoupil jen na Islandu, kde Češi padli o gól a on si utrhl meniskus.

Národní tým i tak prošel na mistrovství Evropy, které v lednu 2018 hostí Chorvatsko. Ani tahle vidina však nejslavnější tvář české házené nepřesvědčila, aby změnila názor na definitivní uzavření kariéry: „Kluci si všechno odehráli beze mě. Nebylo by fér vzít místo někomu, kdo si to zaslouží mnohem více než já.“

Popřel by tím sám sebe; „hrát za zásluhy“ se Jíchovi vždycky příčilo. Což jen souvisí s tím, že svůj sport poznal na maximální možné úrovni.

I proto s ním odchází někdo, pro koho je označení legenda nikoli přeháněním, ale prostým popisem stavu věcí.



Témata: Filip Jícha




Co chlapovi pod stromeček?
Co chlapovi pod stromeček?

Přečtěte si hned 35 tipů na dárky k Vánocům

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze