Cesta se neobešla bez komplikací. Ale naštěstí to pro spolupráci dvojice Hejnová, Balzer platí pouze pro jeden moment – trenér české atletické hvězdy totiž do Bělehradu místo v letadle doputoval v autě.
„Když jsem jel do Prahy, byla hustá doprava, pak nějaké problémy a silnici na hodinu zavřeli. Letělo mi to 9.25 a já na pražské letiště dorazil v 9.45,“ líčil. „Ale žádný problém. Mně dlouhé vzdálenosti v autě nevadí.“
Dlouhá a úspěšná má být i jejich společná spolupráce. Čím odstartuje pod střechou bělehradské Kombank Areny? Vždyť dosavadní halové časy Hejnové na čtyřstovce vybízejí k medailovému optimismu.
„Můj trenér mi vždycky říkal: Víš, co dokážeš – a když se dostaneš do finále, tam se uvidí. To je první krok. I pro Zuzanu,“ líčí Balzer.
Jako atlet byl na 110 metrů překážek stříbrný na mistrovství Evropy v roce 1998, o dva roky později startoval na olympiádě v Sydney. Nyní se vrací na scénu v jiné, nové roli.
„Jsem zpátky v akci, ale na druhé straně,“ usměje se. „Musím působit klidně, že je všechno v pořádku, ale uvnitř jsem taky nervózní. Závodit je snazší. Až budu mít víc trenérských zkušeností, třeba klid taky přijde.“
Třiačtyřicetiletý Balzer ví, jak dobrou svěřenkyni od října vede; tehdy se Hejnová rozešla s koučem Daliborem Kupkou. Jako cíl vyhlásil, aby dvojnásobnou světovou šampionku a bronzovou z her v Londýně atletika zase bavila.
„Pracujeme spolu šest měsíců, za které jsem musel změnit všechno,“ líčí. „Problém je, že Zuzana musí vědět a věřit tomu, že může běžet rychleji. Například v tréninku jí řeknu dva časy na dva běhy. A ona na to: Ne, to nikdy nemůžu zaběhnout.“
Proč? Protože je nezaběhla předtím. „Když první zvládla, neřekl jsem nic. O dvě minuty později ona sama prohlásila: Jo, už vím, že dokážu běžet rychleji. To je ono. Musí chtít.“
V hale Hejnová zatím individuální medaili nikdy nezískala. K premiéře může nakročit v pátek, kdy má v Bělehradě na programu rozběh a případně i semifinále.
„Je na tom velmi dobře. Testem byly mítinky v Ostravě a Birminghamu, oba zaběhla pod 52 sekund. Trénink byl v poslední době náročný, ale tenhle víkend jsme si udělali odpočinkovější a je v lepší a lepší formě,“ pochvaluje si Balzer. A měsíce pod střechou nepodceňuje: „Pokud bychom měli mít problém, halová sezona by nám ho ukázala. Nemáme ho.“
Zbývá tak vlastně jediné: „sladit noty“ i slovně. „Každý na mě chce mluvit německy nebo anglicky,“ usměje se Balzer omluvně. „Je to moje ostuda, musím to zvládnout v příštích měsících. Když sedím u stolu s českým týmem, zní to dobře. Ale Zuzana se musí naučit víc německy – a já víc česky.“
I v detailu totiž bývá ukryt ďábel. „Když jsme spolu začínali, věděli jsme, že máme s jazykem toho druhého problém. Každé cvičení jsem musel vysvětlovat jednoduchými slovy,“ vybavuje si. „Teď musíme naši komunikaci povýšit z jednoduché na normální. A pak na ještě lepší.“
Podobně se mají lepšit i výkony na oválu. Bělehradem počínaje.
