Zajistí si dosaženým časem splnění potřebného limitu pro závod, který považuje za vrchol sezony?
Tím si před startem víkendového půlmaratonu v Neapoli Eva Vrabcová Nývltová hlavu nelámala.
Necítila ho ani ve svém sportovním okolí. Vždyť příznivců této trutnovské nyní hlavně atletky, kteří věděli, že si jen krátce po třítýdenním lyžařském soustředění v italském Livignu „střihne“ takový závod, moc nebylo.
Proto splnění druhé části podmínky pro start v maratonu na letošním mistrovství světa v atletice v Londýně mohla světu oznámit sama na svém facebookovém profilu. Odtud se tato zpráva rozletěla do světa stejně jako o tom, že si v rámci neapolského půlmaratonu vylepšila své osobní rekordy na 5, 10 i 15 kilometrů.
„Nenapadlo mě, že bych po lyžařském soustředění mohla běžet takhle rychle.“ |
Co víc si ve vlastně prvním závodě nové sezony mohla závodnice, která před dvěma dny oslavila jedenatřicáté narozeniny, přát?
„Ani mě nenapadlo, že bych po lyžařském soustředění takhle rychle mohla běžet,“ říká spokojená do nedávna hlavně běžkyně na lyžích, která tak více než úspěšně rozběhla atletickou sezonu.
Nějaký plán na to, jak chcete běžet, jste snad měla?
Ale vůbec ne, nad tím jsem opravdu nepřemýšlela. Vyběhla jsem tak rychle, jak to šlo, s úmyslem, že se chci proběhnout tak, abych si ten závod co nejvíc užila.
Brzy po začátku jste přece musela vědět, že běžíte hodně rychle.
Já si čas nehlídám, ale když jsem v průběhu závodu viděla oficiální časomíru, tak mě to hodně potěšilo. Vždyť třeba osobák na deset kilometrů je o půl minuty lepší, než byl ten předcházející, to byla paráda.
Jak jste na tom byla se silami? Vždyť i na patnáctém kilometru jste běžela rychleji, než bylo vaše dosavadní maximum.
Stále to bylo dobré a na té patnáctce to dokonce vypadalo, že bych mohla být v cíli pod hodinu deset, což je na půlmaratonu taková zlatá známka kvality. To by bylo super, navíc i český rekord.
Nakonec to o necelé dvě minuty nevyšlo, z jakého důvodu?
Bylo jich víc. Jednak v těch posledních kilometrech byl poměrně dlouhý náročnější kopec, jednak to v téhle závěrečné fázi závodu, i když bylo v Neapoli ideální počasí, nepříjemně foukalo. Navíc se k tomu přidalo i to, co jsem čekala: začala jsem cítit lýtka. Přece jen na lyžích je to jiné trénování a na běhání na tvrdém povrchu jsem neměla natrénováno. Takže jsem musela zpomalit a byl z toho nakonec takový čas. Ostatně kamenné nohy mám ještě teď a chůze mi ještě stále jde strašně.
Přesto asi nespokojená nejste?
Určitě ne, vždyť takové časy jsou skvělé.
Mnohé vaše příznivce asi překvapilo, že jste se na takový závod vypravila, ve vašem programu nefiguroval. A navíc ve chvíli, kdy jste se alespoň částečně vrátila k lyžím. Kdy to celé vzniklo?
Až někdy kolem Vánoc, kdy jsem dostala od Run Czech, jejichž seriál mám moc ráda, pozvání. I když se mi do mých plánů časově moc nehodil, věřila jsem, že to může dobrý závod. Potvrdilo se to, závod jsem si užila, časy byly výborné. Ostatně kdy se vám stane, že si takový závod na jihu Itálie v tak příjemném prostředí můžete zaběhnout uprostřed zimy?
„V Livignu jsem se na lyžích cítila výborně, jako bych z nich nikdy neslezla.“ |
Už po minulé sezoně, která byla vlastně první celá atletická, jste si za cíl letošní stanovila start na mistrovství světa v atletice. Předpokládalo to i potvrzení limitu, který máte už teď splněn. Mění to nějak vaše plány na první část roku?
Vůbec ne, nadále platí, že poběžím v Praze půlmaraton a maraton, splněný limit na tom vůbec nic nemění. Ostatně manžel Martin byl asi jediný, kdo předpokládal, že bych v Neapoli mohla zaběhnout čas, který by mi Londýn zajistil. V jeho podrobném tréninkovém a závodním plánu pro mě se to také neprojevilo. (smích)
Do Neapole jste se vydala jen krátce po lyžařském soustředění v Livignu. Zohledňovali jste na něm blížící se start v Neapoli?
Vůbec ne, soustředění bylo čistě lyžařské. Chtěli jsme, aby si tělo od běhání odpočinulo a aby mělo jinačí zátěž. Podařilo se to a bylo to znát. Lyžování se projevilo, například jsem nabrala dost svalové hmoty.
A co klasické běhání v Livignu?
Jednou za dva tři dny jsme se šli proběhnout, aby se změnila zátěž a tréninkový rytmus. Jinak nic.
Běžeckému lyžování jste se soustavně přestala věnovat před více než rokem, v Livignu jste se k němu vlastně poprvé intenzivněji vrátila. Co vám to ukázalo?
Že mi začalo hodně chybět. Běhalo se mi výborně, cítila jsem i dobrou formu, jako bych z lyží nikdy neslezla.
Z Neapole do Londýna
|
Už to je ale více než rok, co se tak stalo. Jak na to tehdy reagovali vaši blízcí, vždyť třeba tatínek byl výborný lyžař?
Respektovali to, i když táta patřil k těm, kteří to nesli přece jen těžce. A nejvíc babička, která mě přemlouvala, ať to nedělám.
Čím argumentovala?
Říkala, že když už jsem se na lyžích dostala tak daleko, tak bych to neměla zahodit. Nevím, jestli to pochopila, ale všem patří dík, že to vzali, jak to je.
Nelitovala jste někdy třeba právě kvůli nim?
Možná kdyby se mi loni ten maraton nepovedl, bylo by to asi horší. Ale dopadlo to skvěle, ten loňský rok byl naprosto fantastický. Vždyť kdo by čekal, že se hned prvním maratonem v životě kvalifikuji na olympijské hry?
Vašemu rozhodnutí předcházelo těžké období doprovázené zdravotními problémy...
To nebylo jednoduché, ale kdyby nemoc nepřišla, asi bych se tak radikálně nerozhodla, neměla bych odvahu. Změnila jsem prostředí, vybrala jsem si sama a šla jsem za tím. Beru to jako správné rozhodnutí a jsem spokojená.
Jak to vypadá, lyže jste úplně nezatratila. Ví se, že příští týden zkusíte Jizerskou padesátku, máte i další lyžařské plány?
Tu zkusím, ale ještě nevím, jaký závod, teprve se rozhodnu. Pak zkusím možná ještě jeden.
Kdy lyže odložíte pro letošek definitivně?
Na začátku března, Martin to má v tréninkovém plánu zcela přesně, takže tohle vím. Ostatně Pražský půlmaraton už se blíží.