Jak jinak v probíhající sezoně než prací, tedy dalším usilovným tréninkem. „Právě jedeme nahoru do hor na první trénink našeho pobytu na Tenerife,“ hlásila včera dopoledne trutnovská rodačka Eva Vrabcová Nývltová z Kanárských ostrovů.
Jen tři dny poté, co na Pražském půlmaratonu zaběhla čas 1:11:01, kterým o jednu vteřinu překonala český rekord Aleny Peterkové z roku 1994, jeden z nejdéle platných v českých tabulkách. Zároveň si o šest vteřin překonala své osobní maximum na této vzdálenosti.
To jste si moc neodpočinula po takovém výkonu. Plánovaná záležitost?
Termínově ano, místo zase tak ne. Věděli jsme, že pojedeme do hor, abych mohla trénovat ve vysoké nadmořské výšce. Chtěli jsme znovu Livigno, kam jezdíme často, ale tam jsou ještě dva metry sněhu a lyže už teď nechceme. Takže volba padla na Tenerife.
Prý vám to na trénink trvá hodinu autem?
Je to tak, jsme ubytovaní dole, protože nahoře to na nás bylo přece jen drahé. Nahoru tak budeme dojíždět, tréninky na dráze plánujeme dole.
Jak vysoko budete trénovat?
Zhruba kolem dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Včera jsme na Tenerife přijeli, dnes to poprvé nahoře zkusíme (rozhovor vznikal v úterý -pozn. autor).
Váš rekordní čas v sobotním závodě přišel po světovém šampionátu v půlmaratonu, kde se vám zdaleka nedařilo tak, jak jste si představovala. Neměla jste trochu obavy, zda se to nebude v Praze opakovat?
Obavy snad ani ne, i když úvod sezony opravdu nevyšel tak, jak jsme si představovali. A závod ve Valencii to jen potvrdil. Tím jsem se protrápila.
Nevyděsilo vás to trochu, vy vždycky o běhání mluvíte jako o radosti a teď trápení?
Trochu mě to napadlo a říkala jsem si, jestli se z běhu nestane to, co jsem na konci prožívala v lyžování. Naštěstí se to nepotvrdilo.
Co se vlastně podle vás stalo špatně na začátku sezony, že to nebylo ono?
Moc to nechápeme. Asi jsem v tréninku moc chtěla a tělo na to nebylo připravené. Přitom jsem si před Valencií docela věřila.
Byl z toho čas dost daleko za osobním rekordem. Jak k tomu podle vás došlo?
Už jsem říkala, že jsem asi nebyla úplně v pohodě, navíc ten závod začal strašně rychle. První kilometr jsem běžela pod tři minuty, což bylo snad nejrychleji v životě.
Co jste si říkala na tak ostrý začátek?
Naštěstí jsem to nevěděla. A stejně to na nejlepší nestačilo, utekly mi a já jsem takové tempo vydržela jen asi šest kilometrů. Pak jsem musela ubrat, běželo se proti větru, já byla sama, to bych neutáhla.
Zbytek jste prý protrpěla, to asi není nejlepší psychická podpora pro další závod, navíc ten, který se běží doma?
Po Valencii jsem asi tři dny ani netrénovala, ale naštěstí jsem se pak rychle dala dohromady. A přišla i radost z běhání, to mě potěšilo.
S ní i výborný čas, jak se vám v Praze běželo?
Právě že už zase konečně výborně, potvrdilo se, že jsem zpátky.
Měla jste keňského vodiče, jak jste k němu přišla?
Je to zeť mého manažera, který mi sjednává závody. Abych pravdu řekla, já jsem ani žádného vodiče mít nemusela, když se mě na to pořadatelé zeptali, jestli nějakého chci, tak jsem řekla, že na tom netrvám. Z Čechů nebyl nikdo volný, Ondra Fejfar, který se mnou běhá, běžel na svůj čas, takže to vypadalo, že žádného ani mít nebudu.
Nakonec jste měla a prý vám hodně pomohl. Jak závod s jeho pomocí vypadal?
V pokynech dostal, že máme běžet na čas 71 minut a také to dodržoval, bylo vidět, že mu záleží na tom, abychom to zaběhli.
Stejně jako ve Valencii se vám opět povedl rychlý úvod.
Hlavně prvních pět kilometrů bylo rychlých, držela jsem se jen šest vteřin za svým osobním rekordem na deset kilometrů. Pak mi hlásil, že jsme něco ztratili, pak se to zase zlepšilo, přišla ale menší krize a už to bylo na hraně.
Jak poslední stovky metrů či kilometry z vašeho pohledu probíhaly?
Z mého hodně, připadala jsem si jako turistka s tím, že na ten čas nemůžu dosáhnout. Můj vodič mě ale stále popoháněl, že je to ještě možné.
Byla jste v samotném závěru schopná vnímat, kolik času vám ještě zbývá, abyste český rekord překonala?
Vnímala, čas jsem viděla na autě. Když tam bylo nějakých 1:10:45 a já měla před sebou cílovou rovinku, tak jsem si říkala, že to o kousek nestihnu.
Stihla jste, hodně těžký finiš?
Nějak jsem to ještě zkusila a o tu vteřinu to vyšlo. Byla to ale hrůza, a když jsem se potom podívala na závěr toho finiše, tak jsem se musela hodně smát. Technika sprintu byla strašná, asi ji budu muset trénovat. (smích)
Na to se ale historie ptát nebude, naopak v ní budete jako běžkyně, která překonala jeden z nejstarších českých rekordů. Velká sláva?
Pro mě určitě krásný pocit. Sláva nevím, ale gratulací jsem dostala asi víc než po olympijských hrách.
Teď už se chystáte na další část sezony, co v ní bude prioritou?
Jednoznačně maraton na mistrovství Evropy v Berlíně, předtím určitě půlmaratony v Karlových Varech a v Olomouci, k tomu s velkou pravděpodobností prestižní desítky v New Yorku a v Berlíně.
Jak to máte s limitem na mistrovství Evropy. Prý vám k tomu pomohl právě i půlmaraton v Praze?
Přesně tak. Maratonský limit jsem zaběhla loni v New Yorku, letos jsem ho měla potvrdit časem na půlmaratonské trati a ten jsem teď překonala o hodně.
