„Cítím se spokojená. Zůstanu věrná, protože tohle je asi ta věc, pro kterou jsem se narodila,“ praví o tři a půl roku později; opodál hučí Temže a lidmi obsypaný Tower Bridge aplauduje maratonkyním na mistrovství světa.
Už je „doma“ na silnici.
Tolik se toho změnilo. Nejprve ji trápila porucha příjmu potravy a patrně všechno souvisí se vším, protože právě tehdy přerušila zimní kariéru a líčila: „Lyží jsem měla opravdu plné zuby. Roků, co jsem s nimi strávila, bylo strašně moc.“
Což neznamená, že přišla o olympijské radosti, naopak. Loni v Riu se zařadila vedle Kateřin Neumannové a Nashové mezi české univerzálky-obojživelnice, jako třetí sportovkyně zvládla zimní i letní hry.
Brazilské slunce pralo jako zběsilé a ona dobíhala tak dlouhou rovinku na sambodromu od legendárního architekta Oscara Niemeyera. Ne že by to nebyla dřina. Ne že by to nebolelo, vždyť jí tehdy téměř slezly čtyři nehty u nohou. Ale cítila, že je tam, kde být chce.
„Fantazie. Na lyžích mi cesta k takovému výsledku trvala mnohem déle,“ hodnotila 26. místo z Ria.
Teď jsme na druhé straně Atlantiku, teploty jsou mnohem příjemnější, snad jen foukat by tak nemuselo. A Vrabcová-Nývltová dobíhá ve světové konkurenci na 14. místě. Hýčká si nový osobní rekord.
I možnost běžet podél Copacabany či nyní londýnského Toweru je bonusem. „Muonio, Kuusamo a tak už jsem si odtrpěla,“ usměje se, když jmenuje chladná místa pro běh na lyžích. „Takže si teď na chvíli můžu užít takhle pěkné destinace.“
Rio de Janeiro a Londýn navíc doplní na podzim New York a tamní maraton je snem většiny dálkových běžců. Proto má jasno.
„Asi ano,“ nechá si přece jen trochu rezervu, ale z dalšího vysvětlení lze znát, jak malá je: „Chtěla jsem zkusit olympiádu v Koreji, určitě je to lákavé. Ale nechtěla bych tam jet jen pro účast, ale pro skvělý výsledek. A na to, abych se tak kvalitně připravila, je potřeba daleko víc času, než si můžu dovolit vzhledem k tomu, že v listopadu poběžím maraton v New Yorku.“
Eva Vrabcová Nývltová krátce poté, co v New Yorku doběhla v tamním desetikilometrovém závodě na osmém místě.
Lyže samozřejmě nerozštípe, na pár závodů se vydá, pro velké akce to ale neplatí. „I kdyby se mi podařilo se nominovat, nechci zabírat místo těm, kteří pro to dřou celý rok.“ To už spíš vydrží do her v Tokiu: „Nikdy neříkej nikdy.“
Svět silničních kilometrů ji přijal tak, že sice má dál potřebu běžet klidně do úmoru, ale výhrou je, že najednou nemusí nikam utíkat.
