Krátce po čtvrté odpoledne mrkla na hodinky a povídala: „Mám půl osmé ráno!“ Americké časové pásmo pro ni září zlatou barvou, Samková na šampionátu rozdrtila konkurenci.
„Můžeme jít do důchodu, Marku,“ žertovala s vedle sedícím trenérem Jelínkem, neboť na MS uspěla až na pátý pokus.
Lehce unavená mistryně světa se potkala s novináři přímo na Letišti Václava Havla – a v úterý už vyráží na další závody. Což jí ale vůbec nevadí. Vždyť jízda na „prkně“ stále patří mezi její nejoblíbenější kratochvíle.
Pátý pokus, první medaile. A hned zlatá. Bylo čekání hodně dlouhé?
Mezitím jsem vyhrála olympiádu, nebylo to zase tak špatný (úsměv). Ale ono si to ani tak neuvědomujete. Jak se každé dva roky mistrovství světa blíží, říkáte si: Bylo by super, kdyby to dopadlo. Ono to nedopadne – týden jste naštvaní, pak už zase ne. A pak po dvou letech přijde další šampionát…
Ovládla jste ho bravurně.
Přitom mi to přišlo jako normální svěťák. Celý den byl bezva, super atmosféra, svítilo sluníčko.
Bylo těžší dobýt světové zlato, či loni bronz na olympiádě v Koreji?
Když si člověk vzpomene na závodní týden tam a teď, nedá se to vůbec srovnat. Tady jsme měli pohodu, do Colorada jsme dorazili o týden dřív, i samotný závodní den byl v klidu. Trénink, pak jsem dala tři jízdy a šlo se domů. Byli jsme dál od všech; nikdo tam nebyl, jen náš tým. Ani trať nebyla tak náročná jako na olympiádě.
Na tváři jste měla zlatý knír. Předtucha?
Žádný příběh za tím není. Měli jsme tři barvy, černou, bílou a zlatou – a ta se nejvíc líbila Flaškovi (další trenér Jakub Flejšar).
Marek Jelínek: Já zlatou chtěl taky. Říkal jsem si chvíli, jestli to není nějaké rouhání, ale na tyhle věci nevěřím a nehraju. Tak jsme to udělali.
A vy jste vyhrála, Evo. A pak vám pustili na stupních vítězů zpívanou českou hymnu…
Koukala jsem na televizní závěry a vypadalo to, že to zpívám já. Což mě potěšilo! Překvapilo nás to, ale aspoň jsme nikam nespěchali se slovy, většinou člověk je u hymny trochu napřed. Pak se ptali, jestli byla správná.
Prý jste dostala ještě víc gratulací než obvykle, čím to?
Přání bylo hrozně moc. Z domova poslali video, jak u nás slavili. A taky jsem si vzpomněla na paní Věru Čáslavskou, která mi při takových příležitostech vždycky psávala.
Marek Jelínek: Tím, že závod živě vysílala Česká televize, byly odezvy výrazně větší než obvykle. Normálně jsou gratulací desítky, teď stovky. Včetně videí, jak se lidí koukají v hospodách, v bytech… Tohle je rozhodně naše motivace. Máme pocit, že lidem docela děláme radost.
A vaše motivace, Evo? Vždyť už jste vyhrála všechno, co se dalo.
Myslím, že když jsem našla motivaci po Soči, tak to nebude problém. Náš sport není jen o medailích – chápu, že takoví běžkaři potřebují medaile a ocenění, protože mají poměrně nudný sport. My ho máme poměrně zábavný. Mně baví ježdění a závody samy o sobě. A do doby, než budu chtít mít domácí klid nebo mi začne vadit hodně cestování, mě asi i dál bavit budou.
Vidíte, cestování: už v úterý vyrážíte na další štaci.
Díky bohu, že je program tak našlapanej, my měli zatím hrozný volno! Já nic nedělala a jen si zapisuju, že něco dělám… Plánování je teď docela vtipné; kdybychom nejeli ze svahu rovnou na letiště, ani snad další přesun nestihneme. Ale těším se, na jarních závodech bývá sluníčko. A pak dovolená. Teď mám sice momentálně pocit, že se nedostanu ani do Vrchlabí, ale vlastně bych docela někam jela.
Jako dárek jste dostala letenky na Havaj, to nezní zle.
Jen nevím, na kdy ji mám. A taky jsem si slíbila, že za medaili z mistrovství světa konečně vyrazím do Bhútánu, jenže zrovna od května do října, kdy mám volněji, tam je období dešťů. Tak pojedu někam jinam. Mám kamarády všude na světě, tak někoho navštívím.
