V letech 2014 až 2019 se najdou jen dva čeští zástupci zimních sportů, kteří svedli získat individuální medaili na olympiádách v Soči i v Pchjongčchangu a nepolevit ani teď, když se pomalu, ale jistě kdesi za obzorem začíná rýsovat Peking 2022. Tedy svedly - jsou to dámy. První je Martina Sáblíková. A druhou Eva Samková.
Sáblíková je ve svém sportu legendou a správně drzá holka z Vrchlabí si pomalu říká o stejné označení. V pátek se dočkala premiérového titulu mistryně světa. Má zlato z Kavkazu i bronz z vymrzlé Jižní Koreje a navrch taky tituly juniorské, z univerziády či korunu pro celkovou královnu Světového poháru.
Teď v americkém Solitude dopsala kruh od zlata ke zlatu.
„Někdy je lepší si na něco počkat,“ pronesla, když na mistrovství světa získala medaili až na pátý pokus - a hned tu nejcennější.
Svět poslední dobou pádí jako zběsilý, a tak se zdá, jako by tu Samková byla „odjakživa“, přitom je jí pouhých 25 let. Při své senzační zlaté jízdě v Soči byla čerstvě odrostlou teenagerkou. Svéráznou, zábavnou, originální. Její fixou nakreslený knírek pod nosem je nápad lepší než od stovky marketérů, neboť je přesně takový, jaká je ona.
Konkurence? To mě baví!
Seděli jsme v olympijské vesnici u Černého moře, kde vládlo spíš jaro, dalo se chodit v tričku. Slunce zářilo na vodu i na Evu Samkovou: všechno měla před sebou. Byla unavená z kolotoče povinností čerstvé olympijské šampionky, ale také nabitá energií ze setkání s modlou Jaromírem Jágrem. Vyprávěla a vyprávěla: jak jako malá kdysi kreslila „Jardu“ v dresu Pittsburghu, jak by si ráda koupila a opravila domek někde v České Kanadě. O cestování, o koních, průšvizích ve škole. Ale i o dalších věcech.
Eva Samková (vpravo) vládla v závodě snowboardcrossařek na mistrovství světa v Park City.
O kupících se zraněních. O složitých začátcích, kdy její máma často kupovala levnější věci z bazaru. A oči jí zvlhly smutkem, když zmínila vážně nemocného tátu.
Olympijské zlato není všemocné.
Nebyly to snadné čtyři roky, vůbec ne. Její trenér Marek Jelínek přiznával, že u snowboardkrosařky rozhoduje výsledek na hrách prakticky o finančním bytí a nebytí. Ramena jí dál a dál vypadávala a nevědělo se, co s tím. A hlavně její táta po letech svůj nejtěžší boj prohrál.
V takovém rozpoložení přijela do Jižní Koreje a bronz se leskl zlatě. Na svah ve středisku Bokwang zase svítilo slunce a ve vzduchu se mísily úleva, radost, dojetí.
„Bylo to brutální. Tlak cítila ze všech stran,“ oddechl si Jelínek. Jejich podmínky? „Jako kdyby biatlonisté museli běhat na běhátku a stříleli na růže na pouti.“
Ramena zlobila dál, zvažovala operaci. Mohla si dát pauzu a rozjet se po světě, místo toho je tu únor 2019 a ona je tou nejlepší. V závodě Z, v den D. V silné, neustále rostoucí konkurenci jejího sportu.
„A to mě na tom právě baví,“ usmívala se už v Pchjongčchangu.
Taková je. Holka s knírkem, co vzdor blázinci okolo vesele mluví o„olympošce“ a profesora Pavla Koláře láskyplně nazývá „týpkem“. Zároveň ale, aby nedošlo k omylu, pilná sportovkyně přenášející energii na své potenciální následovníky a následovnice. Věkem stále mladá, duší dospělá a vyspělá.
Ve stávající pětiletce v Česku patřila k nejlepším. A Peking volá!
