Do Pokljuky na Světový pohár biatlonistů původně český šéftrenér Ondřej Rybář ani cestovat neměl. Jenže nemůže si pomoci. V pátek v devět večer vyfasuje od manželky svačinu, usedá doma v Budíkově do auta a sám přes noc řídí do Slovinska, s občasnými 40minutovými „spacími“ pauzami.
V osm ráno je na stadionu.
Před polednem vidí, jak se Michal Krčmář opět jednou probíjí do první desítky stíhačky a pomyslí si: Naše biatlonová budoucnost.
Toto bude víkend nové české generace.
FANOUŠCI V POKLJUCE. V Novém Městě jich bude ještě mnohem víc, ale i do Pokljuky mnozí Češi vážili cestu.
Při stíhačce žen stojí šéftrenér na nejvyšším kopci tratě a pozoruje odtud úsilí o Top 10 rovněž v podání Evy Puskarčíkové.
„Úplně jí to dnes běžecky nešmakuje,“ usoudí.
Jenže závod je stále teprve v plenkách. A bude to závod mnoha nečekaných zvratů. Vždyť i Laura Dahlmeierová bude po něm vyprávět: „Když jsem po druhé ležce šla na dvě trestná kola, řekla jsem si: O.K., vítězství je pryč, ale ty zůstaň v klidu a dál si jeď svůj závod.“
Němka, pro kterou se žluté číslo pomalu stává běžným pracovním oblekem, se mýlila. Vítězství pro ni není ztraceno.
A stejně tak se postupně „probouzí“ i běh Evy Puskarčíkové.
NA TRATI STÍHAČKY. Občas sama... a postupně zrychlující.
V sobotu ráno byla rozesmátá, dobře se najedla, jen tělo ji podivně bolelo. „Asi z té nadmořské výšky a ze sprintu. Ale určitě jsme na tom všechny podobně,“ uklidňovala se.
Ovšem aby se hned v prvním kole stíhačky hnala za Gabrielou Koukalovou, se kterou společně startovala, tak to radši ne. „To bych potom na střelnici nevydejchala. Já se vždycky rozjíždím pomaleji.“
Kupodivu, i jediná chyba, kterou vyrobí při úvodní ležce, ji dokázala zklidnit. Tlak, který předtím pociťovala, se zčistajasna vytratil do pokljuckých lesů.
O půl hodiny později dorazí na poslední stojku osmá. Vybílí ji s rutinou protřelé pistolnice a - světe, div se - najednou je druhá, o 20 vteřin za již opět dominující Dahlmeierovou.
Akorát že o tom neví.
Teprve o 300 metrů později na ni šéfservisman Tomáš Žídek i fandící Jessica Jislová řvou: „Je tam jen Laura! Jedeš druhá!“
Cože to kříčí? Aha. Druhá. No pane jo.
Na otočce se ohlédne a lekne: Ježišmarjá, za mnou je celý vlak holek, ty určitě všechny poletí. Však také komentátor německé společnosti ZDF hlásí: „Od druhého do sedmého místa je stále cokoliv možné.“
Přiletí k ní běžkyně par excellence Kaisa Mäkäräinenová a předběhne ji. Dobrý, zkusím se za Kaisou povytáhnout, nařídí sama sobě Puskarčíková.
Unikají spolu ostatním, jenže jedna sokyně se k nim zase blíží. Modrá kombinéza. „Za tebou je Francouzka,“ volají Češi. Jaká? Radši nevědět. Kdyby zjistila, že má poměřit běžecké síly s mistryní světa Marií Dorinovou-Habertovou, možná by zbytečně znervózněla.
Rybář už rozhodně nesdílí pocit, že běh jeho svěřenkyni nešmakuje. Jako tolikrát v minulosti je Puskarčíková v posledním kole nejvíc při chuti. „To pódium si nemůžeš nechat vzít, můžeš to dokázat,“ křičí šéftrenér.
Dorinová stále hrozí, jenže Rybář vidí: „Evička tu vůli má. Když v toboganu do cíle neudělá vyloženou chybu, nepustí ji před sebe.“
Nervy kouče žen Zdeňka Vítka, čekajícího na stadionu, hrají marš. Před závody vedl coby šaman tradiční týmový obřad, když při východu slunce zaříkával medaile na hoře Viševnik, 700 metrů nad arénou.
Teď se snad jedna veze.
A víš co, klidně tam breč
Puskarčíková má ze sjezdů vždy respekt, ale tentokrát na něj není místo. Michal Krčmář s Ondřejem Moravcem mačkají palce u televize. „Hlavně, Evičko, nepluž, nepluž,“ ponoukají na dálku.
Kde je Dorinová? Stále o tři metry za ní.
„Pořádně to ještě rozjeď a rozbrusli nohama,“ volá u konce sjezdu na stadion Žídek, který sem rychle přeběhl. Cílová rovinka. Dorinová je už takřka po jejím boku, ale je to blonďatá Češka, kdo hodí lyži do čáry o desetinu vteřiny dřív.
Je třetí!
„Dopadlo to!“ zaslechne Rybář na kopci ve vysílačce hluk radosti.
Puskarčíková s otevřenou pusou omámeně hledí na výsledkovou tabuli. Vítek říká: „Ještě teď to vydejchávám.“ Televizní spolukomentátor Vlastimil Vávra přiznává: „Já mám husí kůži.“ Není sám.
Gabriela Koukalová dorazí do cíle, tentokrát po pěti chybách až šestadvacátá, a netuší, co se stalo. Zato vidí, jak má věčně rozesmátá Evička slzy v očích. Hned si vzpomene, jak loni Puskarčíková na Pokljuce upadla a jak v cíli oplakala zlomenou pažbu. Hrkne v ní: Ono se jí snad stalo něco podobného?
Ne, tentokrát jde o slzy dojetí.
CHVÍLE EUFORIE. V cíli, pod stupni vítězů a na nich.
S Dahlmeierovou a Mäkäräinenovou kráčí poprvé na stupně vítězů, které obklopí celý realizační tým. A tady se jich zmocní nádherný a přitom tak zvláštní pocit, připomínající časy dávno minulé.
„Jako bychom se vrátili o pár let zpátky, kdy jsme se šíleně radovali z každého umístění na bedně,“ vysvětluje Rybář. „Díky tomu, že s Evičkou to bylo dnes poprvé, bylo to podobně spontánní.“
Puskarčíková se přesouvá na tiskovou konferenci a poněkud vyděšeně se ptá: „Co tam mám říkat?“
„Hlavně zase nebreč,“ radí Rybář.
„A nebo víš co, klidně breč. Vždyť je to přirozený,“ oponuje mu šéf svazu Jiří Hamza.
Promiňte, nevím co říct
Dahlmeierová promlouvá na tiskovce jako kniha a Mäkäräinenová vypráví, jak v Pokljuce kdysi, před deseti lety, poprvé v životě stála na pohárové „bedně“. Nyní se v její roli ocitá mladá Češka.
Vida, už se naučili i vyslovovat její jméno: Pus - kar - čí - ko - vá.
To „č“ jim předtím moc nešlo. Ale co, teď je medailistkou, věci se změnily.
„Je to vzrušující pocit,“ vykládá reportérům anglicky žena z Harrachova. Pak se zarazí. „A už nevím co říct. Promiňte. Já jsem hrozně nervózní.“
Načež se rozesměje.
„Byla jsem plná emocí, vygumovaná a ještě jsem měla přemýšlet v cizím jazyce,“ posteskne si později.
TAK JAKÉ TO BYLO? Složité hledání správných slov.
Gratulace, rozhovory, tiskovka, dopingová zkouška. Zažívá hektiku, jakou nezná. „Ani jsem se nestihla jít vyjet,“ řekne, dá medaili do batohu a jde se aspoň vyklusat.
Noční poutník Rybář stále vstřebává poslední chvíle a rozpovídá se: „Tohle jsou zážitky, které si chceme hýčkat. Že to není jen Gábina na pódiu, že je jich víc. Verča, kluci - a teď už i Evička. Další kůň pro fanoušky. Jakmile tam jednou na tom pódiu stojí, je velká šance, že to může zopakovat.“
Potom si šéftrenér uvědomí, že se mu notně klíží oči. „Chce se mi tak moc spát,“ přiznává. „Ale bylo to krásný.“
Puskarčíková má naopak v noci se spánkem trable. Emoce tancují v mysli čardáš. „Čumákovala jsem a převalovala se,“ sděluje ráno.
„Letošní sezóna se mi rozjela ve větší parádě, než jsem si kdy vůbec představovala,“ napíše na Facebook. „Mohu doufat, že tak rychle, jak se rozjela, zas nedojede.“
Ne, to zatím nehrozí.
NA TRATI ŠTAFETY. Pěkně přede všemi...
Na prvním úseku štafety se v neděli neskrývá v závětří. Naopak, povodí si celé startovní pole. Přestože vstoje dvakrát dobíjí, předává první a jakoby nic pronese: „Docela mi to sedlo, tak jsem si jela.“
Na hřbetu vlny, po níž pluje, se drží dál.
A TEĎ TY, LUCKO. Eva Puskarčíková předává štafetu Lucii Charvátové na první pozici.
Lucie Charvátová na druhém úseku odešle sebe samu na dvě trestná kola a medailové ambice štafety se hroutí.
„Lucka z toho byla celá rozklepaná. Ty rány byly daleko,“ komentuje Vítek.
„No jo no, to je biatlon,“ pronese Puskarčíková.
Veronika Vítková a Gabriela Koukalová jsou na svých úsecích nejlepší. V součtu všech čtyř žen však zůstávají Češky tentokrát těsně pod stupni vítězů, čtvrté.
Nešťastná a plačící Charvátová v rozhovoru pro Radiožurnál říká: „Musím strašně poděkovat holkám za práci, kterou odvádějí. Vždycky to za mě takhle krásně vytáhnou a já to pošlu ke dnu. Omlouvám se, moc mě to mrzí.“
Chodí za ní a utěšují ji, jak také jinak. „Ale ona je Lucka tak nešťastná, že jí ty naše řeči moc nepomohou,“ povídá Puskarčíková.
Balí. V pondělí se vydají ze Slovinska směr Nové Město. „Naštěstí až po obědě. Můžeme si dát dáchanec a trochu si odpočinout.“
Úžasný pokljucký týden Evy Puskarčíkové končí.
Jak ho jen popsat? Jak ho vystihnout?
Vystačí si s jediným slovem.
„Sen.“
