"Přímo na letišti, když jsme se scházely, jsem dostala záchvat. Přijala pro mě sanitka, nikdo netušil, co mi je. Až pak definovali, že to byl epileptický záchvat. Můj první," popisuje jedenadvacetiletá útočnice pražského týmu Tigers.
program a výsledky turnaje zde |
Snad se hned zkraje sluší napsat, že nemoc její kariéru nikterak nezhatila. Vždyť svůj příběh vyprávěla ve švédském Västeras, kde se právě hraje mistrovství světa žen. Mimochodem už její třetí seniorský šampionát, a navíc je na něm Jílková po třech odehraných zápasech se čtyřmi góly nejlepší kanonýrkou reprezentace.
"Na hřišti jsem záchvat nikdy nedostala. Je to věc mozku, takže pokud pracuje a je něčím zaneprázdněný, stát by se to nemělo," říká. "Naopak když mozek vypne, člověk se uvolní, je náchylnější."
Naštěstí má studentka ekonomické školy slabší formu epilepsie, záchvaty dostává zhruba jednou za půl roku. Ten poslední přišel před několika týdny, když se s týmem Tigers vracela z Poháru mistrů v Dánsku.
"Spoluhráčky to vědí, takže nejsou překvapené, když se se mnou něco děje." Snad jen v něčem je sympatická slečna limitovaná. Každý den bere prášky, má zakázaný alkohol, takže i kdyby Češky ve Västeras vydřely vysněnou medaili, ona by se šampaňského nedotkla. A nečekalo by ji ani žádné bujaré ponocování.
"Můj typ je hodně náchylný na spánek, takže se snažím nevstávat moc pozdě ani nechodit moc pozdě spát," říká Jílková.
S týmem se proto ani netrmácela 25 hodin v autobuse a na šampionát přiletěla. A ani jste ji neviděli na předturnajovém soustředění šplhat v lanovém centru. Raději zůstala dole na zemi.
"První věc, na kterou jsem se po tom záchvatu z letiště ptala, byla, jestli můžu hrát florbal. Jen extrémní sporty mám zakázané. Ale když jsem viděla holky, jak se jim to líbilo, přišlo mi to trochu líto," přiznává. Zbytečně. Ona je pevnou součástí družstva i bez šplhání ve výšinách.
